The Croatian society is still coping with traumatizing events (World War II and civil war) and memories of them. The politics of memory, articulated by Tudjman´s strategy of generational and memory reconciliation of the society in the early 1990s, led to the relativization and even promotion of the pro-fascist Ustashe regime, and simultaneously to the marginalization and stigmatization of narratives relating to the role of national liberation struggle within multi-ethnic partisan movement. This also included members of local Czech minority. The study shows how - despite this - the narratives concerning the partisan resistance are still alive in family memory, and they form, through generational transmission, a value alternative to the contemporary nationally-oriented state ideology as well as to the cultural presentation of Czech minority. Family memory works as an autonomous ”intimate space/area” of expatriates in Croatia, which is based on searching for a generational value continuities in the period of post-communist social uncertainties.
Studie je věnována Kosíkovu výkladu české radikální demokracie, jak jej podal na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století. Autor předkládá tezi, podle níž byla jedním z cílů Kosíkových textů o tomto politickém hnutí konceptualizace levicového radikalismu. Úvodní část statě rekapituluje a hodnotí historiografické práce mapující vztah umění a politiky, respektive kulturní politiku v období takzvaného stalinismu (knihy Alexeje Kusáka a Jiřího Knapíka), a předkládá základní charakteristiku levicového radikalismu, chápaného jako životní postoj charakteristický pro relativně krátké období počátků totalitního režimu. V oblasti umění se tento utopický, normativně uzavřený koncept projevoval extrémně instrumentálním přístupem k uměleckému dílu, jehož primárním smyslem měla být spoluúčast na budování „nového“ světa. Karel Kosík je ve studii chápán jako čelný představitel generace mladých komunistů, jenž měl zásadní podíl na založení nového filozofického diskurzu a který formuloval nové výkladové paradigma dějin českého politického a filozofického myšlení 19. století. Druhá část studie shrnuje důvody, proč lze Kosíkovým textům o radikální demokracii přikládat v rámci soudobého diskurzu specifické postavení. Hlavním argumentem je skutečnost, že vedle názorů Zdeňka Nejedlého představovaly Kosíkovy texty (vyznačující se v některých případech výraznou ideologičností a spojováním odborného stylu s prvky politické žurnalistiky) nejvýraznější dobovou tematizaci „české otázky“. Kosíkův výklad radikální demokracie je představen v komparaci se staršími marxistickými výklady dějin 19. století (Jana Švermy, Záviše Kalandry, Václava Čejchana). V závěru textu je naznačen Kosíkův konstrukt „pokrokové“ linie českých dějin, který byl založen na představě „revolučnosti“, a jeho pojetí „české otázky“. and The article is concerned with the interpretation of Czech radical democracy as postulated by the Marxist philosopher Karel Kosík (1926–2003) in the late 1940s and early 1950s. It argues that one of the aims of Kosík’s writing about this political movement was to conceptualize leftwing radicalism. It begins with a recapitulation and assessment of historiographical work charting out the relationship between art and politics, particularly policy on culture and the arts in the period of Stalinism (referring to works by Alexej Kusák and Jiří Knapík), and presents the basic feature of leftwing radicalism, which is understood as an attitude characteristic of the relatively short period from the beginning of the totalitarian régime. In the sphere of art this utopian, normatively closed concept was manifested by an extremely utilitarian approach to a work of art, whose primary purpose was meant to be participation in building a “new” world. In this article Kosík is seen as a leading member of the generation of young Communists who had a substantial share in establishing a new philosophical discourse and formulated new criteria for interpreting the history of nineteenth-century Czech political and philosophical thought. The second part of the article summarizes the reasons Kosík’s writings about radical democracy should be given a special status in today’s discourse. The main argument is the fact that, apart from the opinions of Zdeněk Nejedlý, Kosík’s writings (marked in some cases by a strikingly ideological character and the mixing of academic style with elements of political journalism) presented the most sharply defined discussion of the “Czech Question” at the time. Kosík’s interpretation of radical democracy is presented in comparison with earlier Marxist interpretations of the history of the nineteenth century (by Jan Šverma, Záviš Kalandra, and Václav Čejchan). In the conclusion of the article Kosík’s construct is called the “progressive” line of Czech history, which was based on the idea of “revolutionary spirit” (revolučnost) and his understanding of the “Czech Question.”
The study focuses on Marxist critique of Soviet systems in Czech oppositional thought during the period of so-called normalization (1970s–1980s). This analytical discourse was characterized by efforts to re-establish the critical debates that started as a part of Czechoslovak social-scientific critique in the 1960s and intended to provide a detailed analysis of the nature of the so-called Soviet-type systems (STS, i.e. the political systems of the Warsaw Pact countries). Thus, the STS theory was geopolitically defined and did not deal with analyzes of other communist regimes (for example, Yugoslavia or China). On the example of selected Czechoslovak thinkers (e.g. Pelikán, Mlynář, Strmiska, Hájek) the first part of the study addresses attempts to evaluate Czechoslovak development in the 1960s as a specific case of democratization of the Soviet-type system; in the second part I focus on interpretations of these discussions from the perspective of East-European totalitarian paradigm. Finally, the third part describes how these analyzes contributed to the formulation of possible political changes in the Eastern Bloc.