Je jen mále oblastí ve vnitřním lékařství, které zaznamenaly extrémně rychlý rozmach a implementaci do klinické praxe v posledních 5 letech, jako je katetrizační renální denervace (RDN) u pacientů nejen s rezistentní hypertenzí. Základním problémem, který nebyl dostatečně řešen ve všech studiích s RDN, je skutečnost, že více než 50 % pacientů s tzv. rezistentní hypertenzí jsou ve skutečnosti nemocní neukáznění a neadherující k zavedené mediaci. Výsledky studie SYMPLICITY HTN-3 neprokázaly žádné rozdíly mezi změnou krevního tlaku u pacientů s provedenou RDN proti skupině s tzv. falešnou procedurou, tedy pokračující medikamentózní terapií. Budoucnost RDN je více než otazná a je potřeba vrátit se zpět k animálním studiím, které ověří reálnou efektivitu RDN redefinovat populaci pacientů indikovaných k RDN a ověřit použitelnost nově vyvinutých technologií., Transcatheter renal denervation (RDN) has been markedly applied and developed in clinical practice in past five years and not only for patients with resistant hypertension. The issue that more than 50% patients with so-called resistant hypertension are in fact patients without adherence to this type of mediation has not been resolved in RDN trials till now. The study Symplicity HTN-3 showed no differences in blood pressure change between the patients with RDN and group of patients after false procedure who continued in their drug therapy. Future of RDN is more than questionable and there is a need to return to animal studies that will verify the real effectiveness of RDN, subsequently, will redefine population of patients indicated for RDN and confirm the applicability of newly developed techniques., and Miloš Táborský, Marcela Schejbalová
Úvod: Cílem práce je identifikovat pacienty operované pro vývodový karcinom pankreatu, kteří přežili více než 5 let a analyzovat jejich charakteristiky a faktory s vlivem na přežití. Zkušenosti a výsledky terciárního centra. Metoda: Prospektivně vedená databáze 155 pankreatických resekcí v období leden 2006 až červen 2010 byla prozkoumána se záměrem identifikace pacientů operovaných kurativně pro vývodový karcinom pankreatu. Klinická a patologická data byla analyzována retrospektivně. Kaplan-Meierova analýza byla použita pro hodnocení přežívání, Log-rank test a Coxova regresní analýza pro analýzu faktorů s vlivem na přežití. Testy byly dělány na hladině signifikance 0,05. Jako nezávisle proměnné v Coxově regresní analýze byly vybrány faktory, u nichž byl pomocí Kaplan-Meierovy analýzy prokázán signifikantní vliv na přežívání. Výsledky: V sestavě 155 resekcí pankreatu s kurativním záměrem bylo identifikováno 73 nemocných operovaných pro vývodový karcinom pankreatu, u nichž bylo možné hodnotit 5leté přežití. Více než 5 let přežilo 15 nemocných (20,5 %), z nichž 13 dosud žije. Průměrná doba přežití ve skupině přeživších 5 let je 77,1 měsíce (60–110) a medián 74 měsíce, průměrná doba přežití bez nemoci (relaps free survival) je 63,3 měsíce (14−110), medián 62 měsíce. Ze sledovaných faktorů statisticky významný vliv na přežití měly: nepřítomnost infiltrace lymfatických uzlin (p=0,031), nekomplikovaný pooperační průběh (p=0,025), nepřítomnost vaskulární invaze v tumoru (p=0,017), léčba bez nutnosti podání transfuze krve (p=0,015) a pooperační onkologické léčba – převážně chemoterapie (p=0,009). Významnými nezávislými prediktory přežívání jsou: přítomnost angioinvaze HR=2,239 (95%CI: 1,093−4,590; p=0,028), pooperační chemoterapie HR=2,587 (95%CI: 1,301−5,145; p=0,007) a nutnost podání transfuze HR=2,080 (95%CI: 1,027−4,212; p=0,042). Přítomnost angioinvaze zvyšuje riziko úmrtí pacienta 2,2x, podání transfuze zvyšuje riziko úmrtí 2,1x a nepodání chemoterapie zvyšuje riziko úmrtí 2,6x. Závěr: Vliv na dlouhodobé přežití u nemocných operovaných pro karcinom hlavy pankreatu byl prokázán u těchto faktorů: nepřítomnost infiltrace lymfatických uzlin, nekomplikovaný pooperační průběh, nepřítomnost vaskulární invaze v tumoru, léčba bez nutnosti podání transfuze krve a pooperační onkologická léčba – chemoterapie. Významnými nezávislými prediktory přežívání jsou: vaskulární invaze, chemoterapie a nutnost podání transfuze., Introduction: The purpose was to identify 5-year survivors among a group of radically resected patients with pancreatic cancer and analyse the characteristics and factors associated with their 5-year survival. Single tertiary centre experience. Method: A prospectively maintained database of 155 pancreatic resections from January 2006 to June 2010 was scanned to identify patients after curative radical resections for pancreatic ductal adenocarcinoma. The clinical and pathological data was analysed retrospectively. The outcomes of the PDAC group were evaluated using Kaplan-Meier analysis (survival) with the Log-rank test and Cox regression analysis (evaluation of prognostic factors). Characteristics of the survivors were discussed. Significance level of 0.05 was used. Those factors were used as independent variables for Cox regression analysis whose significant effect on survival was shown based on Kaplan-Meier analysis. Results: Among 155 patients undergoing a curative pancreatic resection, 73 had a pancreatic ductal adenocarcinoma. Fifteen patients (20.5%) after radical surgery survived over 5 years, 13 of whom are still alive. In the group of the survivors, the mean overall survival was 77.1 months (60−110) and the median survival was 74 months. The mean relapse-free interval in the group of the survivors was 63.3 months (14−110) with the median of 65 months. Factors associated with a longer survival included the absence of lymph node infiltration (p=0.031), uncomplicated postoperative course (p=0.025), absence of vascular invasion (p=0.017), no blood transfusions (p=0.015) and the use of postoperative therapy – predominantly chemotherapy (p=0.009). Significant independent predictors of survival included vascular invasion HR=2.239 (95%CI: 1.093−4.590; p=0.028), postoperative chemotherapy HR=2.587 (95%CI: 1.301−5.145; p=0.007) and blood transfusion HR=2.080 (95%CI: 1.027−4.212; p=0.042). The risk of death was increased 2.2 times in patients with vascular invasion, 2.1 times in patients with transfusions, and finally 2.6 times in those with no chemotherapy. Conclusion: Factors associated with an improved overall survival included: the absence of lymph node infiltration, an uncomplicated postoperative course, absence of vascular invasion, no need of blood transfusions, and finally the use of postoperative chemotherapy. Vascular invasion, use of blood transfusions and postoperative adjuvant chemotherapy were significant independent prognostic factors of survival., and M. Loveček, P. Skalický, D. Klos, Č. Neoral, J. Ehrmann jr., J. Zapletalová, H. Švébišová, T. Yogeswara, M. Ghothim, R. Vrba, R. Havlík
Periprosthetic fractures are the third most common reason for revision total hip arthroplasty. Surgical treatment of periprosthetic fractures belongs to the most difficult procedures due to the extensive surgery, elderly polymorbid patients and the high frequency of other complications. The aim of this study was to evaluate the results of operatively treated periprosthetic femoral fractures after total hip arthroplasty. We evaluated 47 periprosthetic fractures in 40 patients (18 men and 22 women) operated on between January 2004 and December 2010. The mean follow-up period was 27 months (within a range of 12-45 months). For the clinical evaluation, we used modified Merle d'Aubigné scoring system. In group of Vancouver A fractures, 3 patients were treated with a mean score of 15.7 points (good result). We recorded a mean score of 14.2 points (fair result) in 6 patients with Vancouver B1 fractures, 12.4 points (fair result) in 24 patients with Vancouver B2 fractures and 12.7 points (fair result) in 7 patients with Vancouver B3 fractures. In group of Vancouver C fractures, we found a mean score of 16.2 points (good result) in 7 patients. Therapeutic algorithm based on the Vancouver classification system is, in our opinion, satisfactory. Accurate differentiation of B1 and B2 type of fractures is essential. Preoperative radiographic images may not be reliable. If in doubt, checking the stability of the prosthesis fixation during surgery should be performed. and M. Korbel, P. Sponer, T. Kucera, E. Procházka, T. Procek
V současnosti neexistuje standardní léčba cílená na inhibici HER2 pro pacientky s metastatickým HER2-pozitivním karcinomem prsu po progresi na léčbě trastuzumabem a lapatinibem. V retrospektivních studiích se prokázalo, že trastuzumab si může v této situaci zachovávat terapeutickou aktivitu a být validní léčebnou možností pro pacientky v dobrém celkovém stavu., Currently there are no standard therapeutical options for patients with metastatic HER2-positive breast cancer after progression on trastuzumab and lapatinib. Retrospective studies have indicated promising activity of trastuzumab retreatment in this clinical situation. Trastuzumab may therefore represent a valid treatment option for these patients in good overall condition., Tomáš Büchler, and Literatura 6
Úvod: Reverzný, liver-first prístup je alternatívou pre pacientov s komplikovanými synchrónnymi pečeňovými metastázami, kde by progresia v pečeni viedla k inoperabilite, alebo pre pacientov s lokálne pokročilým nálezom v malej panve, kde by komplikácia resekcie primárneho tumoru mohla ohroziť včasnú resekciu pečeňových metastáz. Metódy: Retrospektívna unicentrická analýza 32 pacientov liečených reverzným prístupom v období rokov 2011−2015. Reverzný prístup bol v tomto období indikovaný na základe konsenzu členov multioborovej onkologickej komisie ako preferovaný u všetkých pacientov s iniciálne, alebo potenciálne resekabilným synchrónnym izolovaným metastatickým postihom pečene pri adenokarcinóme kolorekta. Výsledky: 26 pacientov (81,3 %) úspešne absolvovalo kompletnú resekciu nádorovej masy (resekciu pečeňových metastáz a resekciu primárneho tumoru), ale iba 16 pacientov (50 %) absolvovalo kompletný onkochirurgický liečbený plán (hepatektómia, resekcia primárneho tumoru a plánovaná dávka a dĺžka perioperačnej, alebo adjuvantnej onkologickej liečby). Medián prežívania bol 50,5 mesiacov, trojročné prežívanie v súbore bolo 83,7 %. U 20 pacientov (62,5 %) došlo počas sledovania k progresii ochorenia s mediánom do progresie 21,6 mesiaca. Najčastejším miestom progresie bola pečeň, nasledovaná pľúcami (65 resp. 20 % všetkých rekurencií nádorového ochorenia). Záver: Aj keď reverzný, liver-first prístup umožňuje kompletné odstránenie masy tumoru u väčšiny pacientov, iba polovica z nich absolvuje kompletný onkochirurgický liečebný plán. Najproblematickejším aspektom reverzného postupu je načasovanie a dĺžka perioperačnej (bio)chemoterapie. Dôkladné zváženie rizika progresie metastatického procesu počas liečby ako aj rizika kompletnej rádiologickej odpovede by malo viesť k uváženej indikácii perioperačnej (bio)chemoterapie najmä u pacientov s iniciálne resekabilnými pečeňovými metastázami., Introduction: Reverse, liver-first strategy is an alternative for patients with complicated liver metastases where disease progression would prove inoperable, or for patients with locally advanced pelvic disease where postoperative complications after primary tumour resection may lead to delayed treatment of metastatic disease. Methods: Retrospective unicenter analysis of 32 patients approached liver-first approach between 2011 and 2015. During this period reverse strategy was considered a preferred approach for all initially or potentially resectable synchronous colorectal liver metastases based on multidisciplinary team consensus. Results: 26 patients (81.3%) completed their surgical plan (hepatectomy and primary tumour resection) but only 16 (50%) completed their oncosurgical plan (hepatectomy, primary tumour resection and full dose and length of perioperative or adjuvant systemic (bio)chemotherapy). Median overall survival was 50.5 months with the survival rate of 83.7% at 3 years. 20 patients (62.5%) progressed during the follow-up with median time to progression of 21.6 months. The liver was the most common site of recurrent disease followed by the lungs (65% and 20% of all recurrences, respectively). Conclusion: While reverse strategy may allow complete tumour removal in the majority of patients, only half of them complete their oncosurgical plan even with the liver-first approach. The most problematic aspect of the liver-first strategy is the timing and length of perioperative (bio)chemotherapy. When deciding on preoperative chemotherapy in up-front resectable lesions one should take into account the risk of disease progression while on chemotherapy as well as the risks of complete radiologic response., and M. Straka, M. Migrová, R. Soumarová, L. Burda, I. Selingerová
EAU Guidelines z roku 2011 klasifikují roboticky asistovanou cystektomii (RARC) jako experimentální operaci. Operatéři v řadě center se nacházeli teprve ve fázi nácviku této techniky, což znemožňovalo vyvodit jednoznačné závěry o její bezpečnosti a účinnosti. V roce 2012 byla RARC klasifikována jako možnost volby, ovšem bez prokázaných výsledků. V roce 2013 již ovšem bylo možné RARC zařadit na seznam ověřených a bezpečných operačních zákroků. Vzhledem k tomu, že se jedná o velmi složitou operaci sestávající z mnoha kroků, je nutné, aby RARC prováděl pouze dobře školený tým operatérů, sester a anesteziologů, kteří mají s touto technikou zkušenosti a ovládají všechny její fáze. Publikované údaje nasvědčují tomu, že RARC je spojena s menší krevní ztrátou, kratší délkou hospitalizace a menším výskytem časných i pozdních komplikací. Dále poskytuje benefit v podobě intrakorporální techniky derivace moči (ve srovnání s extrakorporální). Nejnovější dlouhodobé onkologické výsledky RARC jsou navíc srovnatelné s otevřenou cystektomií. Ovšem dokud nebudeme mít k dispozici kvalitní, randomizované kontrolované studie s dostatečně dlouhým intervalem sledování, zůstává otevřená radikální cystektomie nadále zlatým standardem. Tento přehledový článek detailně popisuje naši techniku (krok za krokem) včetně užitečných tipů a triků a prezentuje aktuální přehled různých výsledných parametrů této operační techniky., In 2011, the EAU Guidelines were describing robot–assisted radical cystectomy (RARC) as an experimental procedure. Many centers were still in their learning curve and safe conclusions about the safety and efficacy of the procedure could not be drawn. In 2012, RARC was an option, but not proven. But, in 2013, RARC is a feasible and safe operation. It is advocated that RARC, being a highly complex surgery, consisting of multiple steps, should be performed by a devoted team of robotic surgeons, nurses and anesthetists, which are all experienced and have mastered the above steps. Literature data show that RARC trends to be superior in blood loss, hospitalization, and early and late complication rates. Additionally, there seems to be an advantage of the totally intracorporeal technique of urinary diversion compared to the extracorporeal technique. Moreover, recent long‑term oncological results show similar outcomes for RARC to open cystectomy. Until, high‑powered, randomized controlled trials with sufficient follow‑up will be published, open radical cystectomy remains the gold standard. In this review paper, we will describe our technique step by step, providing useful tips and tricks and present an update on multiple outcomes of the operation., and Tyritzis S. I., Wiklund N. P.
V klinické kazuistice je prezentována role cetuximabu ve 2. linii terapie metastatického kolorektálního karcinomu s následnou udržovací monoterapií, kdy byla u pacienta dosažena kompletní remise nádorového onemocnění. Uvedený případ potvrzuje účinnost léčby cetuximabem u předléčených pacientů s metastazujícím kolorektálním karcinomem za předpokladu nemutovaného genu K-RAS. Jedná se tak o cílenou biologickou léčbu, která se stává standardem personalizované medicíny nemocných s pokročilým nádorovým onemocněním., The clinical case report presents the role of cetuximab in the second-line treatment for metastatic colorectal cancer with subsequent maintenance monotherapy in which the patient achieved a complete remission of a cancerous disease. The present case confirms the efficacy of treatment with cetuximab in pretreated patients with metastatic colorectal cancer in the presence of the unmutated K-RAS gene. This is a case of targeted biological therapy which is becoming a standard of personalized medicine for patients with advanced cancerous disease., Luboš Holubec, Vít Martin Matějka, and Lit.: 20
Aim: to improve treatment results of colorectal cancer, complicated carcinomatosis of abdominal cavity, by associated using of endolymphatic chemotherapy (ELCT) and local extremely high frequency (EHF) therapy. Igroup 21 people (33.3%) performed colostomy, then neoadjuvant systemic chemotherapy by the scheme FOLFOX4. It was held two cycles, after two cycles their were received cytoreductive surgery; II group 26 people (41,3%) received cytoreductive operations with early postoperative intraabdominal chemotherapy by oxaliplatin (200 mg/m(2) at day 1 and 5FU 650 mg/m(2) from days 1 to 4. III group 16 people (25,4%) also performed colostomy, then used 2 courses of ELCT with local EHF therapy and all patients were received cytoreductive operations. ELCT was carried out injecting oxaliplatin100 mg/m(2) a day during 12 hours and then 5 FU in doze of 600 mg/m2 a day during 72 hours by the instrumentality of the dozer and LV200 mg/m(2) (2h intravenous infusion). During ELCT patients received local EHF therapy in abdominal cavity for an hour. After chemotherapy the partial regress of tumor observed in 1st group in 4,8 % and in 3rd 37,5 %, stabilization of process noted in 28,6 and 50% cases, progressing 66,7 and 12,5% cases correspondingly to groups. Histomorphologic study of malignant foci after ELCT+EHF therapy showed reduction of specific area of parenchyma cancer cell from 57 till 39% simultaneous growth of stroma from 40 till 58% and in necrosis area from 1,8 till 2,5%. Mitotic activity of tumor cells in the 1st group decreased (average in 22 un.), but in 3rd group it decreased until 11 units. Analysis of life span showed that in 1st group of patients 2year survival rate was 66,7%. In 2nd group of patients 2year survival rate was 42,3%. ELCH+EHFtherapy has high clinic efficacy and promotes to decrease terms of progression of tumor process, increases life span from 0 till 24% and quality of life of the patients. ELCH+EHFtherapy brings to reduction of specific area of parenchyma in cancer cells from 57 till 39% with simultaneous growth of stroma area from 40 till 58% and necrosis area from 1,8 till 2,5%. ELCT+EHFtherapy lowers mitotic activity of tumor cells, activates apoptosis, hemodynamic and metabolic rates., Akbarov E.T., Navruzov S.N., Abdujapparov S.B., Islamov H.D., and Literatura
Tromboembolická nemoc (TEN) je relativně častým onemocněním s akutním rizikem úmrtí a potenciálními dlouhodobými následky v podobě posttrombotického syndromu nebo chronické plicní hypertenze. Základním léčebným postupem zůstává antikoagulační léčba; trombolytická léčba a zavedení kaválního filtru jsou určeny pro vhodně indikované individuální stavy. V posledních letech se v léčbě TEN objevila nová přímá perorální antikoagulancia (NOAC) – inhibitory faktoru Xa nebo trombinu, která prokázala stejnou účinnost a lepší bezpečnost léčby ve srovnání s konvenčním postupem. V polovině roku 2014 jsou registrovány v České republice 3 z těchto léků – rivaroxaban (Xarelto?), dabigatran (Pradaxa?) a apixaban (Eliquis?). Mají srovnatelnou účinnost a bezpečnost, rozdílná jsou však schémata podávání. Rivaroxabanem a apixabanem lze léčit perorálně ihned od stanovení diagnózy žilní trombózy nebo hemodynamicky stabilní plicní embolie, dabigatranem po úvodní několikadenní aplikaci LMWH. Omezením nových léků je ekonomická náročnost léčby. Nedostupnost antidota je dočasná, vyvíjejí se jak pro dabigatran, tak pro oba xabany. Délka antikoagulační medikace po akutní fázi se odvíjí od přítomnosti řady faktorů vzniku trombózy, v kontextu individuálního rizika krvácení. Minimální délka antikoagulační léčby je 3 měsíce, častěji však léčíme 6–12 měsíců, u nejrizikovějších nemocných tzv. dlouhodobě. Dobré výsledky extenze antikoagulační medikace na zábranu rekurence TEN ve studiích s novými antikoagulancii mohou změnit zavedené zvyklosti dlouhodobé medikace nemocných s TEN., Thromboembolic disease (TD) is a relatively common disease with acute risk of death and potential long-term consequences in term of postthrombotic syndrome or chronic pulmonary hypertension. Anticoagulant therapy is the basic therapeutic procedure; thrombolytic therapy and the introduction cava filter are appropriately indicated for individual cases. In past few years, new direct oral anticoagulant drugs (NOAC) have occurred – Xa factor or thrombin inhibitors which have demonstrated the same efficacy and even higher safety in comparison to conventional treatment. In mid 2014, 3 drugs of this group are registered in Czech Republic – rivaroxaban (Xarelto?), dabigatran (Pradaxa?) and apixaban (Eliquis?). These drugs have comparable efficacy and safety but they differ in schedule of dose administration. Rivaroxaban and apixaban can be administered immediately after diagnosis of venous thrombosis or hemodynamically stable pulmonary embolism. LMWH application has to precede few days the administration of dabigatran. Limitation of new drugs is their price. Unavailability of antidotes is temporary because current researches continue to find one for dabigatran and another for both of xabans. Duration of anticoagulant treatment after acute phase depends on the presence of thrombosis risk factors and the individual bleeding risk. Minimal duration of anticoagulant therapy is 3 months, commonly 6–12 months and in high risk patients it is “long term” treatment. Good results of new anticoagulant drugs in trials in term of thromboembolism recurrence prevention may change established habits in TD patients with long term treatment., and Debora Karetová, Jan Bultas