Tato stať si neklade za cíl rozhojnit novými příspěvky dosud známý materiál o Kollárových vztazích k srbskému obrození. Zdá se ostatně pravděpodobné, že vzhledem k rozsáhlé a bohaté literatuře předmětu bylo už toto téma zpracováno materiálově vyčerpávajícím způsobem a že další heuristický průzkum bude moci po této stránce jen stěží dodat ještě něco podstatnějšího. Přesto však se domnívám, že i bez případných archivních objevu, na základě jen známého materiálu, bude možno osvětlit ledacos nově, jestliže se při studiu Kollárova vztahu k srbskému obrození neomezíme jenom na zjišťování vzájemných spojitostí (jak činilo namnoze starší bádání), ale jestliže budeme hledat odpověď na otázky, které jsou spjaty se samou podstatou společenského a literárního procesu obrozenské doby. Třebaže vzhledem k rozsahu i povaze Kollárova zájmu o jednotlivé jihoslovanské národy a jejich slovesnou tvorbu nebyl Kollár ústřední postavou česko-slovensko-jlhoslovanských kulturních styků za obrození, jeho básnická i teoreticko-programová formulace slovanství měla dík své přístupnosti a básnicky heslovitému zjednodušení neobyčejný dosah i na slovanském jihu a zjednávala mu tam mnohem větší publicitu, než jaké se dostalo například spisům Šafaříkovým, Čelakovského nebo Dobrovského, jakkoli byla vědecká hodnota těchto spisů s Kollárovým dílem nesouměřitelná. Nadto pak samo mezigenerační postavení Jana Kollára, zvláštní povaha jeho díla, které vznikalo na předělu společenského i literárního vývoje a zvlášť výrazně obráželo ideologické rozpory, umožňuje, aby na Kollárových vztazích k slovanskému jihu byla zčásti postižena i problematika obecnější: jak totiž spolu s procesem rozvíjejícího se kapitalismu probíhal u Srbů, Charvátů i Slovinců jejich vývoj k národní individuálnosti; v oblasti literatury samé pak otázky vzniku a vývoje romantismu i jeho národní specifičnosti. Neboť osudy Kollárova díla na slovanském jihu utvářely se v podstatě právě v souladu s těmito základními vývojovými tendencemi, sociálně politickými i specificky slovesnými.
Zjištění poměrně nevelké intenzity literárněvědného zájmu o českou předobrozenskou homiletiku platí samozřejmě též pro její reformační linii, zejména pro postilografii od dvacátých let 16. století do vydání tolerančního patentu. Volba prvního časového mezníku naznačuje, že máme na mysli hlavně tvorbu vyšlou z luteránského prostředí nebo luterstvím ovlivněnou. Tato produkce byla ovšem někdy interpretována z vyhraněných ideologických pozic a také nekriticky popularizována v různých sborníkových a časopiseckých statích, které byly určeny především příslušníkům některých protestantských vyznání; ve své době neměly větší dosah a dnes jsou těžko dostupné. Stati tohoto druhu jen zřídka mohou být východiskem literárněhistorického studia. Dostatečnou oporu mu neposkytuje ani kniha Hynka Hrubého České postily; kapitoly pojednávající o reformačních postilách jsou popisné, přeplněné obšírnými citáty a v hodnocení většinou nesamostatné. Před dnešním bádáním tedy stojí několik naléhavých úkolů, z nichž bych do popředí postavil zjišťování míry samostatnosti reformačních postil a reformační postilografie vůbec a dále vyhledání jejích vztahů k homiletice katolické i k ostatní české literatuře.