Během své téměř půlstoleté kritické činnosti se F. X . Šalda nejednou vracel k Janu Nerudovi. Věnoval mu na půl druhé desítky studií, referátů, fejetonů a glos. Nesčetněkrát se jeho díla dotkl ve statích, zabývajících se jinými postavami nebo širší problematikou. V tomto článku si chceme povšimnout Šaldova hodnocení Jana Nerudy jako literárního a divadelního kritika.
V Listech filologických V (LXXX) - 1957,1, str. 55-57, uveřejnil V. Machek článek s názvem: Kdo je Kozdra v staročeském Sporu duše s tělem, kde důkladně analysuje celé místo, v němž se uvedené jméno vyskytuje, a soudí, že se jménem Kozdra míní perský král Khosrau (Khusrau, Chusrau) I., řecky χοσρόης, který vládl v letech 531-579 a který byl posledním velkým panovníkem v perské říši před vítězstvím Arabů. Dále se autor domnívá, "že místo Ezdra má býti (před slovo Nabochodonozor) položeno Kozdra (místo rukopisného ozdrach). Samozřejmě musí pak býti škrtnuto rukopisné kozdra za slovem nabochodonozor, neboť písař opakoval to jméno z pouhé nepozornosti" (l. c. 56). Že Machek uhodil na správnou strunu, nikdo z čtenářů listů filologických nepochyboval, a poněvadž na konci svého článku výslovně podotýká, že řešení otázky, odkud měl autor Sporu povědomost o tomto králi, přenechává znalcům starého písemnictví a poněvadž vedoucí redaktor akademik A. Salač připojil poznámku: "Rovnice Kozdra = χοσρόης vypadá velmi svůdně, ale řešení otázky, jak se toto jméno dostalo do textu, znamená asi zároveň řešení otázky vzniku a historie celé této látky," chci právě s germanistického hlediska doplnit Machkův článek tím, že poukáži na řadu význačných děl středověkých, a to jak latinských, tak staroněmeckých, v kterých se s tímto jménem setkáváme. Jde o kroniky, martyrologia, soubor legend (Legenda Aurea), rýmovanou bibli, Císařskou kroniku, sbírky kázání atd. Napřed však něco o vzniku a historii této látky.
Rozsáhlé dílo Gabriely Preissové se rozprostírá ve dvou vrstvách - v próze a v dramatě. Od svého dětství do konce tvůrčí činnosti pociťovala spisovatelka nutnost vyjadřovati se v obou polohách. A tak se u Gabriely Preissové proplétají práce prozaické s pracemi dramatickými. Nicméně mezi díly obou slovesných rodů trvá u spisovatelky neustálý dotyk, přelívání jednoho útvaru v druhý. Preissová dramatisuje povídky (to je - namátkou - případ Gazdiny roby) nebo zase naopak využívá látek, z nichž mínila kdysi vytvořit drama, pro útvary prozaické (napr. původní drama Ideál se u ní mění v povídku Živé sny). Nebo složitější koloběh: drama Její pastorkyňa bylo původně načrtnuto jako próza; Preissová z něho vytvořila nejprve drama a po letech stejnojmenný román. Léč i prozaické práce, které se nezměnily v útvar dramatický, jsou psány formou dialogisovanou a je v nich zpravidla vypravěčova textu málo. Také jiné znaky povídek (baladické zhuštění sujetu, kontrapunktické kladení postav i vedení děje atp.) ukazují na spisovatelku s výrazným talentem dramatickým.