V této edici Jitka Vondrová předkládá dosud neznámý elaborát historika Václava Krále nazvaný „Informace o stavu československé historiografie“, který byl předán 21. srpna 1969 – tedy v den prvního výročí invaze armád Varšavské smlouvy do Československa – na sovětském velvyslanectví v Praze a určen v prvé řadě do rukou tajemníka pro ideologii Ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu Pjotra I. Děmičeva. Editorka dokument objevila v materiálech oddělení propagandy ÚV KSSS v Ruském státním archivu pro nejnovější dějiny (Rossijskij gosudarstvennyj archiv novejšej istorii) v Moskvě. Obsahem dokumentu je hodnocení poměrů ve zdejší historiografii nejnovější doby z krajně dogmatických pozic. Pisatel „odhaluje“ mocnou nátlakovou skupinu, respektive „teroristický gang“ mezi historiky, která se s pomocí „reakčních živlů“ v ústředních orgánech KSČ (tedy reformních komunistů) pokouší ovládnout mocenské pozice v historiografii a zvrátit výklad československých dějin ve 20. století od pojetí marxistického k buržoaznímu ve smyslu masarykovské ideologie. Za vůdce této skupiny označuje Milana Hübla a Jana Křena, mezi další její protagonisty řadí například Viléma Prečana, Milana Otáhala, Karla Bartoška nebo Václava Kurala. Identifikuje také centra „kontrarevoluce v historiografii“, zejména Ústav dějin KSČ, Vysokou školu politickou ÚV KSČ, oddělení nejnovějších dějin v Historickém ústavu ČSAV a Českou historickou společnost. Závěrem uvádí konkrétní návrhy na reorganizaci jednotlivých historických institucí a doporučuje propustit a zcela vykázat z odborné sféry přibližně sto čtyřicet historiků. V obsáhlém úvodním komentáři editorka zasazuje dokument do kontextu politických aktivit radikálně levicového křídla v Komunistické straně Československa po srpnu 1968 a také do souvislostí tehdejšího vývoje československé historiografie a kariéry autora dokumentu. Václav Král (1926–1983) byl marxistický historik skálopevně dogmatického myšlení a zabýval se nejnovějšími československými dějinami, zejména obdobím zániku první republiky a německé okupace. Svou kariéru započal v padesátých letech, v roce 1962 se stal ředitelem Československo-sovětského institutu. Během šedesátých let se však ideologická schémata, jimiž nahlížel na dějiny, stávala předmětem kritiky a Král se odborně ocital v izolaci od hlavního proudu československého dějepisectví, jehož protagonisté usilovali o restituci historiografie jako kritické vědy a její osvobození od přímé závislosti na politice. Jeho šance znovu přišla po vpádu intervenčních vojsk, kdy se intenzivně zapojil do činnosti krajní levice, v komunistické straně. Ta sloužila jako přímá páka sovětského vlivu, předkládala radikální požadavky na odsouzení „pražského jara“ jako kontrarevoluce a odvolání všech jeho stoupenců a tlačila i nového generálního tajemníka ÚV KSČ k zaujímání stále konformnějších prosovětských stanovisek. Václav Král si přitom ve svém elaborátu vyřizoval i osobní účty s historiky, kteří ho kritizovali. Brzy poté sám nemilosrdně realizoval politiku čistek v praxi v Československo-sovětském institutu a v Historickém ústavu. V čase „normalizace“ pak svou pozici historického prominenta dále upevnil, když se stal předsedou vědeckého kolegia ČSAV, vedoucím katedry historie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a byl jmenován profesorem., In this edition, Jitka Vondrová presents a hitherto unknown report by the historian Václav Král (1926–1983). Entitled “Informace o stavu československé historiografie” (Information on the State of Czechoslovak Historiography), the report was presented at the Soviet Embassy, Prague, on 21 August 1969 (on the first anniversary of the Soviet-led Warsaw Pact intervention in Czechoslovakia), and was intended primarily for Piotr N. Demichev, Secretary for Ideology at the Central Committee of the Communist Party of the Soviet Union (CPSU). Vondrová discovered the document amongst material of the Propaganda Department of the CPSU in the Russian State Archive of Contemporary History, Moscow. The document is an assessment of the state of Czechoslovak contemporary history from extremely dogmatic positions. Král “exposes” a powerful interest group, which he portrays as a “terrorist gang,” amongst the historians. With the help of “reactionary elements” in the central organs of the Czechoslovak Communist Party (that is, the reform Communists) the group was trying to gain the upper hand in historiography and return the interpretation of Czechoslovak history in the twentieth century from the Marxist conception to the bourgeois in the sense of Masarykian ideology. He calls Milan Hübl (1927–1989) and Jan Křen (b. 1930) the leaders of the group, which included Vilém Prečan (b. 1933), Milan Otáhal (b. 1928), Karel Bartošek (1930–2004), and Václav Kural (b. 1928). He also identifies the centre of “counter-revolution in historiography,” particularly the Institute of History of the Communist Party of Czechoslovakia, the Party University, the Department of Contemporary History in the Institute of History at the Czechoslovak Academy of Sciences, and the Czech Historical Society. He concludes with some concrete proposals for the reorganization of the individual institutions of historical research, and recommends dismissing about 140 historians and banning them from the field altogether. In a comprehensive introduction, the editor puts this document into the context of the political activities of the radically left wing of the Czechoslovak Communist Party after the Soviet-led occupation in late August 1968 and also into the context of contemporaneous developments in Czechoslovak historiography and the career of the author of the document. Král was a dogmatic Marxist historian of contemporary Czechoslovak history, particularly of the end of the First Republic and the German occupation. His career began in the 1950s, and in 1962 he became head of the Czechoslovak-Soviet Institute., In the 1960s, however, the ideological models he employed in historiography came under criticism, and Král found himself isolated from the mainstream of Czechoslovak historiography as the leading historians endeavoured to have historiography restored as a critical discipline free from direct dependence on politics. Král was given another chance after the Soviet-led military intervention, when he became seriously involved in the extreme left wing of the Communist Party. A direct instrument of Soviet influence, this wing of the CPCz put forward radical demands for the condemnation of the “Prague Spring” as a counter-revolution and for the dismissal of all those who supported it. It also put pressure on the new general secretary of the Central Committee of the CPCz to take up increasingly conformist, pro-Soviet positions. In his report, Král is also settling personal accounts with historians who criticized him. Soon after writing it, he himself mercilessly carried out the policy of purges in the Czechoslovak-Soviet Institute and the Historical Institute. In the period of “Normalization” he then shored up his own position as a prominent historian when he became Chairman of the Academic Board of the Czechoslovak Academy and Head of the Department of History at the Faculty of Arts, Charles University, Prague, and was also given a professorship., and Dokumenty
a1_Tato stať je zpracována na základě studia materiálů ve fondech centrálních ruských archivů a v původním znění byla zahrnuta do antologie studií autorky (MURAŠKO, Galina Pavlovna: Vlastnaja vertikal i evoljucija umonastrojenij v Čechoslovakii v 50-je gody XX v.: Po dokumentam rossijskich archivov. In: TÁŽ: Izbrannoje. Ed. T. V. Volokitina - A. N. Kanarskaja - M. I. Leňšina. Moskva, Institut slavjanoveděnija Rossijskoj akaděmii nauk 2011, s. 230-264). Autorka využila diplomatické zprávy, v nichž úředníci sovětského velvyslanectví v Praze a generálního konzulátu v Bratislavě informovali Moskvu o situaci v Československu a v Komunistické straně Československa. Tyto prameny jí dovolují - v rámci daného úhlu pohledu - registrovat změny pozic ve stranických špičkách a sledovat proměny nálad v různých vrstvách české a slovenské společnosti, zejména mezi uměleckou a vědeckou inteligencí, studenty a státními zaměstnanci, a jejich reakce na rozhodnutí vlády a stranického vedení. Neméně důležité je, že analyzované dokumenty „v druhém plánu“ prozrazují, jakou optikou československé poměry vnímali sovětští diplomaté a další činitelé působící v zemi, a poskytují tak zajímavou sondu do formování politiky Kremlu vůči Praze v padesátých letech minulého století., a2_Z naznačeného hlediska si autorka všímá takových jevů jako působení sovětských poradců v Československu, lidových nepokojů po vyhlášení měnové reformy v roce 1953, podnikových stávek, reakcí obyvatel na hospodářská a sociální opatření přijímaná v rámci takzvaného nového kurzu v roce 1954, formování opozičních postojů po dvacátém sjezdu sovětských komunistů v roce 1956, ohlasů následných společenských revolt v Polsku a Maďarsku, mocenských poměrů v KSČ po smrti Antonína Zápotockého nebo kritických reakcí obyvatel na reorganizaci řízení hospodářství a masové „prověrky politické a třídní spolehlivosti“ ve státním aparátu po nástupu Antonína Novotného do čela země v roce 1957. Celkově autorka konstatuje, že Moskva měla k dispozici dostatek úplných informací o vývoji situace v Československu a že zde v padesátých letech výrazně ovlivňovala utváření politických rozhodnutí na centrální úrovni., and Galina P. Murašková. Z ruštiny přeložila Jitka Vondrová