Česká vzpomínková literatura je velmi důležitou a početnou součástí našeho literárního vývoje; je značně rozmanitá tvarově i obsahově a realizuje se přes množství nejrůznějších literárních forem. Shrneme-li vzpomínkové knihy, které byly vydány jen ve 20. století, napočítáme několik set svazků; přitom produkce memoárové literatury roste, což vyplývá např. ze srovnání vzpomínek vydaných před druhou světovou válkou a po ní. Je ovšem pravda, že mezi vzpomínkovými knihami jsou značné rozdíly co do kvality, rozsahu i způsobu zpracování, že vedle memoárů ideově i obsahově závažných a dokumentárně hodnotných najdeme publikace, které jen opakují a rozmělňují už známá fakta; to je dáno osobou pamětníka, mírou jeho účasti na společenském, politickém či kulturním životě země, schopností adekvátně, srozumitelně a působivě vykreslit dobu, na niž vzpomíná. Při této značné rozmanitosti má však memoárová literatura rysy, které jsou pro ni jako celek příznačné. Jednomu takovému důležitému rysu bychom chtěli v našich úvahách věnovat pozornost.