The topic of this article is “apocalypticism,” that is, a catastrophic vision of modern civilization with no prospect of a turnaround in one’s inner world, as it appears in the works of four Czech Roman Catholic thinkers, who were émigrés after the Communist takeover of 1948. While in his native land, the historian and columnist Karel Schwarzenberg (1911–1986) wrote in a starkly apocalyptic, anticivilization spirit, in the tradition of Léon Bloy and Josef Florian. In exile, however, his apocalypticism became milder, and was projected more into his experience of the liturgy (the fleetingness of time). The apocalypticism of the historian, Christian sociologist, publicist, writer, and politician Bohdan Chudoba (1909–1982), and the Germanist, political philosopher, and translator Rio Preisner (1925–2007) was, by contrast, intensifi ed while émigrés. Independently of each other, they created great bodies of work (Preisner was published, but Chudoba’s writing has remained largely in manuscript), in which they tried to present a total vision of history, which was, from their perspective, necessarily doomed. Similarly, they perceive the attempt to modernize the Church after the Second Vatican Council as part of this catastrophic process, because the Church, in their opinion, was conforming to negative tendencies in the world. The Germanist and theologian Vladimír Neuwirth (1921–1998) wrote Apokalyptický deník (Apocalyptic Diary), which is not “apocalyptic” in the usual sense of the word. Rather, it is “consoling” – the apocalypse is an ever-present dimension of human existence and the world, and one must be able to live with it and accept it. It follows from the comparisons in this article that the apocalypticism of Schwarzenberg and Neuwirth, both of whom worked with Czech émigré clergymen and their associates who mostly agreed with the changes after the Second Vatican Council, tended to diminish, whereas Chudoba and Preisner, who parted on bad terms with those clergymen and their associates, became entrenched in their position as “lone critics on the margin of a (rotten) Church.” It seems that work with Church institutions to some extent protected émigré writers from extreme apocalyptic tendencies. (The émigré novelist Jan Čep is a similar example.) According to the author, however, there is a fundamental differences between the two lone, “real” apocalyptics: whereas Chudoba ended up in Spain in true isolation, without having any hope towards the end of his life that his ideas would find a wider audience, Preisner, in America, lived to see the day when a and vision of the world very close to his own would move from the margins back to the forefront of public discourse in the opinions of the American Neo-Conservatives of the early twenty-first century.
Čtverá chvála ÉlektryPřed časem jsem zde psal o inscenaci Aischylovy Oresteie v rámci Antické Štvanice. Psal jsem o tom, jak tvrdým ořechem je pro soudobé divadlo zobrazování onoho "divinum", božských vstupů do lidského světa, a hlavně do lidských duší - proroctví a extází, vizí a posedlostí. Divadlo v Dlouhé se pustilo do jiné verze téže látky.Jako máme jinou verzi středověkého Parsifalova příběhu od Chrétiena de Troyes a jinou od Wolframa von Eschenbach (nemluvě o zpracováních pozdějších), jako máme jinou verzi příběhů Hry o trůny v knihách George R. R. Martina a jinou ve verzi televizní - tak už Řekové si vyprávěli hrůzný příběh rodiny Agamemnónovy v několika verzích. Aischylos, Sofoklés, Eurípidés (nemluvě o zpracováních pozdějších), každý zná jinou. Která verze je "pravdivá" či aspoň "pravdivější"? Kdopak ví, už je to dávno, "v čase onom", "v čase mýtů". Záleží na tom, kdo právě vypráví. Nejen kdo sám slyšel vyprávět kterou verzi děje onoho příběhu - ale také kdo pokládá v příběhu co za důležitější: za vnitřně pravdivější.Pokud bývá současná kultura kritizována coby kultura zkratek a klipů, vytlačující souvislé slovo - hle, důkaz, že to není tak zlé a že lze i v tomto ohledu jít proti proudu. Tak, jako jde Élektra.Divadlo v Dlouhé zvolilo verzi "prostřední", Sofoklovu. V ní, oproti verzi Aischylově, nevstupuje "divinum" do děje tak doslovně a drasticky. Hrdinové se sice odvolávají na věštby, pronesené v Delfách, nebo se obávají hněvu bohů - ale to vše zůstává na rovině informace. Drama se odehrává "jen" mezi lidskými postavami. Mezi nimi a v nich. To zase až Eurípidés nechá bohy vstoupit do děje svých her Élektra i Orestés - ale tentokrát v oné banální podobě "bohů ze stroje".Élektra jazykem oděnáSofoklova Élektra se tudíž jeví "snazší", "civilnější", ba "modernější" než její starší i mladší sestra. To však neznamená, že skýtá méně výzev. Každá inscenace antiky je výzvou už od základu, tedy od jazyka. Překlady z pera českých klasiků klasické filologie jsou přesné jak švýcarské hodinky, pokud jde o antickou metriku, ale metrice je podřízeno vše. A z pouhé metriky divadlo nepostavíš. Vzhledem k amúzičnosti nemalé části klasických filologů, jež se s generacemi nelepší, jeví se jako nejlepší cesta dialogické spolupráce: "filolog a básník". Matyáš Havrda s Petrem Borkovcem takto před lety vytvořili nového Oidipa krále i onu již zmiňovanou Oresteiu. Dlouhá zvolila verzi "filolog a režisér". Přesněji: filoložka a režisérka. Alena Sarkissian a Hana Burešová.A povedlo se! Vznikl text, který se metrickou strukturou v zásadě drží blankversu, nejlepší novověké nápodoby jambického trimetru řeckého divadla. Text, který však podřizuje verš významu a mluvnosti, ne naopak. Text, který si uchovává žádanou tragickou vznešenost a čistotu - ale přitom se nebojí drobných expresivit (chcípnu, kecy, bezcitná zrůda), dokonce ani nepatrných anachronismů (pýthické hry v Delfách jsou nazvány "sportovními hrami") - ale zároveň je užívá střídmě, jako opravdu silné koření, jímž nelze pokrm přeplácati. Překlad by určitě neměl zůstat jen na scéně: Zasloužil by otištění. Sám o sobě, i jako výzva pokračovat tímto směrem k novému přeložení všech klíčových kusů antického divadla. Nechtěla by Dlouhá zkusit příště po tragédii komedii, třeba Aristofanovy Ženy o Thesmoforiích, které naposledy inscenoval Jiří Frejka? Překlad komedie plné dobových politických narážek a rafinovaných sprosťáren by byl úkolem ještě daleko náročnějším, ale o to cennějším.Élektra feministickáAlena Sarkissian přispěla ke společnému dílu nejen "podstročnikem", ale také textem do programu. Ten nabízí k představení feministický výkladový klíč. Hodno pozoru je podle něj nejen to, co Élektra říká, ale také to, KDE to říká. Říká to totiž před branou paláce - onoho sídla moci, centra "mužského" světa, kam ona coby žena nesmí. Toto rozdělení prostorů nelze brát zcela doslovně, vždyť z téže brány vychází na chvíli Klytaiméstra, tedy žena: ovšem, žena s mocí propojená. Élektřino drama tkví tedy v tomto výkladu nejen v tom, že touží zavraždit svou matku, aby pomstila svého otce - ale též v tom, že touží podílet se na konání spravedlnosti, což jí jakožto ženě nepřísluší. Pokud budeme následovat tento výklad - pak se jako centrální scéna musí jevit moment, kdy Élektra vyslechne nepravdivou zprávu o Orestově smrti a rozhoduje se, že musí vzít spravedlnost do vlastních rukou, a to doslova. Rozhoduje se k činu zoufalému. K činu, o němž tuší, že by nedopadl dobře - že se o zabití matky může pokusit, ale s největší pravděpodobností neuspěje, a bude tedy zabita sama. A přece musí! Žádá to spravedlnost. Žádá to - termínem opět lehce anachronickým, ve hře neužívaným - její svědomí.V této souvislosti se opět hodí připomenout jinou verzi příběhu: Eurípidova Élektra je drsnější než Sofoklova. Ta se totiž aktivně účastní zabití Klytaiméstry. Dokonce vymyslí ženskou lest, jak ji vylákat z bezpečí paláce na odlehlé místo plánované vraždy: Pošle jí falešnou zprávu, že porodila a že se chce o radost podělit s maminkou… Paradoxně tedy: Zatímco po umělecké stránce je Sofoklova Élektra pokládána za hru daleko lepší, než je její mladší sestra - z hlediska feministického výkladu je drsnější Eurípidova Élektra vlastně "modernější"…Élektra disidentskáFeministický výklad však není jediný, který tato inscenace používá. Výklad politický je přítomen stejně přirozeně. Élektra, která trvá na pravdě a spravedlnosti, i když ji to stojí postavení v paláci, a která nakonec plánuje misi zcela zoufalou, je fanatička pravdy. Je disidentka. Je "pravdoláskařka". Na této rovině je centrální scénou její dialog se sestrou Chrysothemis, mluvčí "rozumné většiny": Smiř se s tím, nic nepořídíš, jen si uškodíš… Nějak se žít musí - podívej, vždyť já žiju vlastně docela spokojeně… Dialog obou sester nebylo třeba nijak lexikálně aktualizovat. Aktuální je sama situace onoho dialogu, dvou pravd, dvou životních strategií. Aktuální byla v éře disidentství vůči komunistickému režimu. Roku 1974, uprostřed "kádárismu", látku filmově zpracoval Miklós Jancsó. Příznačně, jeho film (i divadelní předloha, kterou napsal László Gyurkó) se v originálu nazývá Élektro, má lásko - kdežto u nás byl uváděn jakožto Élektra a její pravda. A aktuální je i dnes, v době tlaku na konformitu s novými nacionálně-autoritářskými tendencemi. Jancsó, zesnulý roku 2014, se jich v orbánovském Maďarsku ještě dožil. V souladu s tímto výkladem je tedy na plakátě vyvedena představitelka Élektry na trojportrétu "policejním", "výslechovém"…"Disidentce" Élektře se všichni ostatní na scéně disciplinovaně podřizují. Pragmatická husička Chrysothemis (Marie Poulová). Frajírek Orestés, jehož jedinou kvalifikací je mužský status a meč (Pavel Neškudla). Sebejistá a cynická vládkyně Klytaiméstra: Petře Špalkové muselo být jistě líto, že u Sofokla je její postava takto jednostrunná - že až novověké verze příběhu dovolily Klytaiméstře vyrůst v hrdinku vpravdě tragickou, hluboce zraněnou předchozím jednáním jejího manžela Agamemnóna. A taktéž Vychovatel: Jana Vondráčka jsme snad ještě neviděli v podobě takto vážné a zkázněné, umlčující všechna pokušení rozvinout jeho proslulý talent klauna, ať veselého, či děsivého.Někdo by se ptal, zda nebylo Jana Vondráčka škoda na tuto "suchou" roli. Jestli by ji nemohl hrát "kdekdo". Ale nebylo. Ale nemohl. "Suchá" role má totiž jedno místo, na němž se prokáže mistr: Vychovatel má Élektře vylíčit (smyšlenou) Orestovu smrt - a ježto podle pravidel řeckého divadla se o dramatických dějích zásadně "jen" vypráví, jde o dlouhý monolog. "Nebezpečně" popisný monolog se ve Vondráčkově podání promění ve strhující reportáž. Ano, právě zde zazní onen anachronismus "sportovní hry". Pokud bývá současná kultura kritizována coby kultura zkratek a klipů, vytlačující souvislé slovo - hle, důkaz, že to není tak zlé a že lze i v tomto ohledu jít proti proudu. Tak, jako jde Élektra.Élektra vznešenáVůbec největším trumfem této inscenace je výkon představitelky Élektry, Evy Hacurové. Koneckonců hlavně díky ní se podařilo přetavit ideje režisérky i odborné konzultantky do účinného tvaru. Její Élektra je nejen disidentka, nejen fanatička pravdy, nejen zoufající si spiklenkyně - ale především žena vznešená. Vznešenost! To je v současné kultuře hodnota ještě daleko "nečasovější". Je trapné dívat se na některé herečky, které si osobují role královen, ale jejich gesta nakonec vždycky prozradí holku z lidu, jež si jen hraje na královnu. Je trapné poslouchat některé dabérky, které mají - zvláště z britských historických filmů - tlumočit řeč vyšších vrstev, ale vždycky upadnou do jen rádoby aristokratického pitvoření (ó Pygmalióne…). Divadlo v Dlouhé již dalo vyniknout jedné velké herečce, schopné ztělesnit tuto přirozenou, nepřešvihnutou vznešenost tragických hrdinek - Heleně Dvořákové. Ona ostatně hrála před nějakými lety hlavní roli v Senekově Faidře. Nyní nastupuje další velká dáma. Loni byla kněžnou v Lucerně - letos Élektrou.Ať bude příště kýmkoli, Eva Hacurová již nese na sobě vtisk tohoto náročného prostředí, které se nebojí velkých starých textů. Nestala se z Dlouhé nepozorovaně skromná česká obdoba Royal Shakespeare Company - toho divadla, z něhož vycházejí do anglosaského světa, i do světa kultury masové (i ta Hra o trůny!), herci nezaměnitelné dikce, ano zvláště té nezaměnitelné přirozené vznešenosti? Náš svět potřebuje Élektry nejen ve smyslu fanatismu pravdy - ale i ve smyslu vůle k vznešenosti: ne chuti se do vznešenosti stylizovat - nýbrž schopnosti rozpoznat ji a sklonit se před ní.
The study deals with literary works of arisotcrats in the 20th century. It pursues the topic of relation of the aristocracy to modernity and their family tradition, using the examples of Karel VI Schwarzenberg (May at the castel) and Péter Esterházy (Harmonia caelestis). A special attention is paid to transformation of aristocratic religiosity - from an inherited tradition of the Estates to individualization and subjectivization. Further, the study addresses the change of an image of the aristocratic landscape - from a compact island of a pre-modern world to postmodern montage of fragments of the past. and Článek zahrnuje poznámkový aparát pod čarou