Ústředním motivem této studie je ustavení vztahu mezi dvěma dimenzemi utváření: konceptuálního procesu vytváření filosofických hraček (tj. přepracování existujících filosofických pojmů s ohledem na jejich potenciál coby „operativních konstruktů“, odvozeného zejm. z myšlení Gillesa Deleuze a Félixe Guattariho) a jejich současného využití pro analýzu nedávného transdisciplinárního uměleckého díla (Fragmentovaného orchestru Jane Grant, Johna Matthiase a Nicka Ryana). Díky tomuto strategickému posunu ztrácí teorie povahu vysvětlení a ilustrace. Filosofie se coby hračka naopak stává způsobem zhodnocení komplexity specifické umělecké kompozice z hlediska jejího estetického potenciálu. Přispívá k rozvoji metastabilních podmínek vzájemné rezonance mezi heterogenními modalitami tvorby., Thee central topic of this essay consists into establishing a relation between two dimensions of formation: the conceptual process of creating philosophical toys - that is of reelaborating existing philosophical concepts, mainly deriving from the thought of Gilles Deleuze and Félix Guattari, in terms of their potential as ‘operative constructs’ - and their parallel redeployment towards the specific problem of analyzing a recent transdisciplinary artwork (The Fragmented Orchestra by Jane Grant, John Matthias and Nick Ryan). By means of this strategical shift, theory looses its character of explanation and illustration. Philosophy as toy becomes rather the matter of evaluating the complexity of a specific artistic composition in terms of its aesthetic potential. It contributes towards developing metastable conditions of mutual resonance between heterogeneous modalities of creation., and Claudia Mongini.