V první části studie pojednávají autoři o vzniku a finančním zabezpečení organizace pro péči o uprchlíky z pomnichovského Česko-Slovenska, která vstoupila do historie pod názvem Czech Refugees Trust Fund. Nejdůležitějším předpokladem pro vznik této organizace, která působila ve Velké Británii nejen po celou dobu druhé světové války, ale až do sedmdesátých let minulého století, bylo poskytnutí britsko-francouzské půjčky na rekonstrukci pomnichovského Česko-Slovenska v lednu 1939, a zejména britského čtyřmilionového daru na podporu uprchlíků. Primárním cílem britské podpory byly osoby německé národnosti (zejména němečtí sociální demokraté a další antifašisté) a Židé, kteří nehodlali zůstat na území druhé republiky a u nichž britská strana podpořila emigraci zejména do svých dominií a do Palestiny. Do 15. března 1939, tj. do faktického zániku Česko-Slovenska a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava, však byla spotřebována jen část daru. Navíc nastal problém s podporou i české a slovenské politické emigrace na britském území. Právě tyto potíže vyřešilo vytvoření Českého svěřeneckého fondu pro uprchlíky, do nějž byly definitivně v lednu 1940 převedeny zbylé prostředky z britského daru a z nějž byli pak uprchlíci podporováni. Způsoby podpory a vlastní činnost fondu autoři podrobněji analyzují ve druhé části studie. and This is the first part of a two-part article on the creation and financing of the Czech Refugee Trust Fund. The article considers the state of affairs that emerged after the Munich Agreement of September 1938: the break-up of the Republic of Czechoslovakia, the accession of parts of Czechoslovakia to Hitler’s Germany, the creation of the short lived Czecho-Slovakia (or Second Republic), and the great number of refugees fleeing the country. The most important prerequisite for the creation of the Czech Refugee Trust Fund, which was active in Great Britain throughout the Second World War and, in fact, all the way into the 1970s, was the provision of Anglo-French loans for the reconstruction of post-Munich-Agreement Czecho-Slovakia in January 1939, and, in particular, the £4 million British grant in support of refugees. The primary recipients of British support were, as intended, ethnic Germans (particularly Social Democrats and other opponents of Nazism) and Jews, who sought to escape the Second Republic and whose emigration to British dominions and Palestine was supported by Great Britain. By the time the rump Czechoslovakia was occupied by Germany (15 March 1939), however, only part of the loan had been used. Moreover, a problem arose with the support of Czech (and also Slovak) émigrés on British territory. These difficulties were surmounted by the creation of the Czech Refugee Trust Fund, to which the remaining funds from the British grant were finally transferred in January 1940, and then used to support refugees. The means of support and the actual work of the Fund are analyzed in greater detail by the authors in Part Two of their article, which will be published in a future issue of Soudobé dějiny.
Autoři se zamýšlejí nad historickou rolí Emila Háchy (1872–1945), prezidenta v období druhé republiky a Protektorátu Čechy a Morava (1938–1945), a srovnávají a hodnotí jeho biografie publikované po pádu komunismu. Jde o tituly z pera Dušana Tomáška a Roberta Kvačka Causa Emil Hácha (Praha 1995), Tomáše Pasáka JUDr. Emil Hácha (Praha 1997), Víta Machálka Prezident v zajetí: Život, činy a kříž Emila Háchy (Praha 1998) a nové, rozšířené vydání uvedené Pasákovy publikace Emil Hácha (1938–1945). Gebhart s Kuklíkem konstatují, že všichni autoři vycházeli z obdobné pramenné základny a logicky se soustředí hlavně na Háchovo prezidentské období, liší se ale v akcentu na různé události a v interpretaci. Zhruba řečeno, nejkritičtější jsou Kvaček s Tomáškem, pozitivisticky neutrální je Pasák a k apologetice se blíží Machálek. Tento autor si selektivně vybíral prameny vyhovující jeho obrazu, na druhou stranu však ze zmíněné čtveřice věnoval největší pozornost Háchovu dětství a mládí a pak také posmrtnému sporu o jeho „kauzu“. Společnou slabinou publikací je podle Gebharta s Kuklíkem nevyužití dokumentace, která se týká vývoje vztahu domácího a zahraničního odboje k Háchovi. Autoři diskusního článku na vybraných momentech sledují problematickou Háchovu dráhu od zvolení prezidentem do jeho poválečné internace a chystaného soudního procesu s ním. Aniž by zpochybňovali jeho upřímné vlastenectví, hodnotí ji jako sestupný vývoj od představitele usilujícího o zachování právní kontinuity s předválečnými poměry po pasivní objekt manipulace okupačních orgánů a svého okolí. Závěrem konstatují, že tento tragický politický osud bude dozajista i nadále vzbuzovat zájem historiků, jak o tom svědčí seminář, který pod názvem „Causa Emil Hácha“ v červnu 2005 uspořádal Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd ČR společně s Masarykovým ústavem AV ČR., The authors consider the historical role of Emil Hácha (1872–1945), the President of the Second Republic of Czechoslovakia (which lasted for the six months from the Munich Agreement of late September 1938 to the German Occupation of mid-March 1939) and in the Protectorate of Bohemia and Moravia (from mid-March 1939 to early May 1945). They compare and assess the four biographies of Hácha published since the collapse of Communism: Dušan Tomášek and Robert Kvaček’s Causa Emil Hácha (Prague, 1995), Tomáš Pasák’s JUDr. Emil Hácha (Prague, 1997), Vít Machálek’s Prezident v zajetí: Život, činy a kříž Emila Háchy (Prague, 1998), and a new, expanded edition of Pasák’s work, with the title Emil Hácha (1938–1945). Gebhart and Kuklík note that all four authors use similar basic sources and, logically, concentrate mainly on Hácha as President. They differ, however, in their emphasis on various events and in their interpretations. They argue that the most critical are Kvaček and Tomášek, whereas Pasák is positivist and neutral. Machálek, on the other hand, is, according to them, almost an apologist, having selected his sources to suit the image of Hácha he wishes to portray; compared to the other three writers, he devotes the most attention to Hácha’s childhood and youth and also to the posthumous dispute often called the “Hácha case” (causa Emil Hácha). A weakness shared by all these works, according to Gebhart and Kuklík, is their failure to use records related to the development of the attitude of the resistance at home and abroad towards Hácha. Gebhart and Kuklík discuss important points in Hácha’s career – from his becoming president (elected by the parliament in 1938) to his death in prison after the war, and they consider the trial that was being prepared for him. Without doubting the sincerity of his patriotism, they argue that Hácha’s career was as a downward development from a state representative endeavouring to preserve his country’s legal continuity with the pre-war period to a passive object of manipulation by the German occupying forces and the people around him. In conclusion they state that this tragic political fate will surely continue to attract the attention of historians, as was demonstrated, for instance, by “The Case of Emil Hácha,” a seminar held by the Institute of Contemporary History and the Masaryk Institute, Prague, in June 2005., and Diskuse