Autoři zkoumají proměny v pojímání, organizování, trávení a formách volného času v době od nastolení monopolní vlády komunistického strany do druhé poloviny padesátých let, kdy se tato sféra začala výrazněji měnit pod vlivem konzumních trendů. Své téma pojednávají v souvislosti s vládnoucí ideologií i se změnami hospodářské, sociální a kulturní politiky. Reflektují genderové rozdíly, kontrasty mezi městem a venkovem, specifika určitých sociálních skupin a zvláštní pozornost věnují volnému času mládeže a dětí. Komunistický převrat v únoru 1948 přitom nechápou jako nějaký zásadní předěl ve sféře volného času, ale předvádějí kontinuity i rozdíly mezi obdobím limitované demokracie v letech 1945 až 1948 a roky následujícími, v některých případech pak poukazují i na shodné rysy v přístupu státu k volnočasovým aktivitám v době protektorátní a poúnorové (odmítání jazzové hudby, „brakové“ kultury a vůbec vlivů západního životního stylu). Autoři konstatují, že se komunistický režim snažil intenzivně zasahovat do volby trávení volného času a modelovat tak nový typ člověka v nových společenských podmínkách. Zejména na konci čtyřicátých a začátku padesátých let se přitom oficiálně natolik zdůrazňoval význam budovatelské práce, že volný čas byl vnímán s jistým despektem jako „nutné zlo“, jež slouží výhradně k načerpání fyzických a duševních sil pro další zvyšování pracovního výkonu. Za stejným účelem a také s ohledem na koncepci demokratizace kultury byly preferovány aktivní a kulturní způsoby trávení volného času, jako bylo politické a odborné sebevzdělávání nebo osvojování (selektovaných) kulturních hodnot. V souladu s podřízením individua celospolečenským zájmům dostaly jednoznačnou přednost kolektivní formy odpočinku a organizovaného využívání volného času (závodní rekreace, masové návštěvy uměleckých představení, muzeí a galerií, později pionýrské tábory), zatímco tradiční spolková činnost a privátní trávení volného času byly chápány jako „buržoazní přežitek“. S podezřením či přímo represí se setkávaly nekonformní způsoby trávení volného času části mládeže, následováníhodným vzorem byla naopak účast na „stavbách mládeže“, pracovních brigádách a školeních. Těmto přístupům odpovídaly i nové jednotné organizační struktury, jež nahrazovaly dřívější spolky a zajišťovaly žádoucí volnočasovou náplň (Revoluční odborové hnutí, Československý svaz mládeže, Svaz pro spolupráci s armádou a podobně). Oficiální místa se snažila podchytit také značně rozvinutou a diferencovanou zájmovou činnost, jako byla amatérská umělecká činnost, provozování společenských her nebo, sběratelství, jejímuž organizování sloužila specifická zařízení (závodní kluby ROH, kulturní domy, osvětové besedy). Podporovány byly všeobecně dostupné formy takových činností, jako šachy nebo filumenie (sbírání nálepek z krabiček od zápalek), marginalizovány záliby finančně náročné či spjaté se soukromým ziskem, jako filatelie či numismatika. Mírný ústup od ideologizovaného pojetí volného času přišel s takzvaným novým kurzem v roce 1953, výraznější změny nastaly ve druhé polovině padesátých let, kdy autoři v souvislosti se zkracováním pracovní doby, zvyšováním životní úrovně a pronikáním konzumních trendů hovoří o programovém rozšiřování volného času a jeho postupné individualizaci., The authors consider the changes in the conception, organization, ways of spending, and forms of leisure in the Bohemian Lands from the establishment of the Communist monopoly on power in early 1948 to the second half of the 1950s. (After this point leisure began here began strikingly to change under the influence of consumerist trends.) They consider the topic in the context of the dominant ideology and changes in economic, social, and arts policies. The authors take into account gender differences, contrasts between town and country, and special features of social groups. They pay particular attention to leisure amongst young people and children. The authors do not, however, see the Communist takeover of February 1948 as a watershed in the sphere of leisure. Instead, they demonstrate both the continuity and differences between the period of limited democracy, from May 1945 to February 1948, and the years that followed. In some cases, they highlight features that were identical in Nazi German and Communist approaches to leisure activities (the rejection of jazz, ‘trash’ (brak) in the arts, and Western influences in general). The authors discuss how the Communist régime intervened intensively in the way people chose to spend their free time, in its endeavour to shape a new type of man and woman in the new social conditions. At the same time, particularly in the late 1940s and early 1950s, the State so emphasized the importance of the work of building socialism, that leisure was seen as a ‘necessary evil’, since it used up valuable physical and mental energy that would have been better spent on increasing productivity. For the same aims, but also with regard to the idea of somewhat democratizing the arts, the regime gave preference to activities such as political and vocational self-education as well as the study of selected arts and cultural values. In keeping with the subordination of the individual to the interests of society, collective forms of recreation and the leisure (holidays spent with groups of co-workers, mass group visits to plays, films, concerts, museums, galleries, and, later, Pioneer camps) were given priority. Traditional club activity and individual leisure were seen as ‘bourgeois survivals’. Some young people’s non-conformist leisure activities met with suspicion from the authorities or with outright repression. Amongst the models of leisure that the régime held worthy of emulation were the Socialist youth building enterprises (stavby mládeže), ‘volunteer’ work, and additional instruction or training. The new organizations, such as, and the Revolutionary Trade-union Movement (Revoluční odborové hnutí – ROH), the Czechoslovak Youth Organization (Československý svaz mládeže – ČSM), and the Association for Work with the Army (Svaz pro spolupráci s armádou – Svazarm), which took the place of the earlier clubs and associations, comported with the new ideology and provided the required forms of leisure. The authorities endeavoured also to support considerably developed and differentiated hobbies, such as making art, playing board games, and collecting. Special facilities were established to run these activities, including the enterprise-based clubs of the ROH, arts centres (kulturní domy), and popular-education organizations (osvětové besedy). Forms of universally accessible activity, like chess and phillumeny (collecting matchbox labels), were supported, whereas as financially more demanding hobbies or those linked to private gain, such as philately or numismatics, were marginalized. A slight retreat from the ideologized conception of leisure came with the so-called ‘new course’ of 1953. But more striking changes were made in the second half of the 1950s. These years, which saw shorter working weeks, a higher standard of living than before, and the emergence of consumerist trends, are described by the authors as a period of the planned expansion of leisure and its gradual individualization.
Základ českého slezanství, patrného po celé 20. století, tvoří konglomerát silného, historickým vývojem podmíněného zemského až místního patriotismu, který se rozvíjel na národnostně smíšeném území českého Slezska. Po druhé světové válce se tento fenomén začal rychle revitalizovat, narozdíl od předválečného období však v jednoznačně česky nacionální podobě, zatímco teritoriální moment ustoupil do pozadí. Za touto aktivitou a novou interpretací stály intelektuální kruhy a instituce v Opavě, některé osobnosti z Ostravy a Slezský kulturní ústav v Praze. Kromě kulturněosvětové činnosti se jejich úsilí soustředilo na prosazování českého historického nároku na některé příhraniční oblasti polského a německého Slezska a také na zajištění svébytného územněsprávního postavení Slezska v rámci Československa, jehož zárodek viděli v ostravské expozituře Zemského národního výboru v Brně. Za komunistického režimu podle autorů projevovaly vedoucí orgány programový nezájem o problémy Slezska jako takového při řešení souvisejících hospodářských a jiných otázek, což má za následek „mlčení oficiálních pramenů“ o Slezsku. „Slezanství“ bylo v padesátých letech zavrhováno jako forma takzvaného buržoazního nacionalismu a ztotožňováno s obdobím česko-polských národnostních třenic v oblasti. Ze správního hlediska bylo Slezsko rozpuštěno v Ostravském, později Severomoravském kraji a připomínalo se prakticky jen kulturními projevy „antikvovaného slezanství“, jako byl folklor nebo muzeální expozice. Slezské organizace a spolky byly až na výjimky zrušeny nebo přejmenovány, nově zřízený Slezský studijní ústav v Opavě musel svůj historický výzkum prioritně zaměřit na dělnické hnutí. Určitý problém kvůli rozpornému zobrazení slezské identity představovalo dílo básníka Petra Bezruče a jeho sbírka Slezské písně, o jejíž ucelené vydání propukly v kulturní politice spory. V polovině padesátých let začal vycházet ostravský kulturně-politický časopis Červený květ, na jehož stránkách se opatrně diskutovaly otázky regionalismu. Koncem desetiletí ovšem komunistická strana podnikla tažení proti „lokálpatriotismu“, což se projevilo i v odsouzení publikace usilující o rehabilitaci básnického a myšlenkového odkazu Óndry Łysohorského, propagujícího za války teorii „lašského národa“. Během šedesátých let místní orgány a osobnosti v Opavě opět začaly zdůrazňovat úlohu tohoto města jako regionálního centra. V měsících pražského jara 1968 se pak objevilo volání po obnově slezské samosprávy, které však zůstalo víceméně omezeno na oblast Opavska, takže větší význam měly některé „slezské“ kulturní, iniciativy z téže doby., Czech Silesianness, obvious throughout the twentieth century, was based on a mixture of strong regional, even local, patriotism, which was determined by historical developments. This patriotism developed on the ethnically mixed territory of Czech Silesia (formerly Austrian Silesia). After the Second World War this phenomenon was quickly revived, bit unlike the pre-war period, it took a clearly Czech national form. The territorial factor, by contrast, receded into the background. Behind this activity and new interpretation stood intellectual circles and institutions in Opava, some leading figures from Ostrava, and the Silesian Cultural Institute in Prague. In addition to cultural-educational activity, their efforts were concentrated on claiming some border areas of Polish and German Silesia as being historically Czech, and also on ensuring the distinctive administrative status of the territory of Silesia in Czechoslovakia, the seed of which they saw in the Ostrava branch of the Moravian National Committee (Zemský národní výbor) in Brno. During the Communist régime, according to the authors, the top state authorities showed an intentional lack of interest in the problems of Silesia when solving related economic and other questions. A consequence of this was a ‘silencing of the official sources’ about Silesia. In the 1950s, ‘Silesianness’ was condemned as a form of ‘bourgeois nationalism’ and was identified with the period of Czech-Polish national friction in the region. From the administrative point of view Silesia was dissolved in the Ostrava area, later in the North Moravian Region, and was recalled practically only by artistic expressions of an ‘antiquated Silesianness’, such as folklore and museum exhibitions. Silesian organizations and societies were, with few exceptions, dissolved or renamed and the newly established Silesian Research Institute in Opava had to orient its historical research chiefly to the labour movement. The works of the poet Petr Bezruč (born Vladimír Vašek, 1867–1958) and his collection of verse, Slezské písně (Silesian Songs), presented a problem because of their questionable depiction of Silesian identity, and the publication of the complete collection led to disputes in cultural policy. The Ostrava-based arts and politics periodical Červený květ (Red Flower), which repeatedly included debates about regionalism, began to be published in the mid-1950s. At the end of the decade, however, the Communist Party launched a campaign against parochialism (lokálpatriotismus), which was reflected also in the condemnation of publications, and seeking to exonerate the poems and ideas of Óndra Łysohorsky (born Ervín Goj, 1905–1989), who during the war promoted the theory of a ‘Lach nation’. In the 1960s the local authorities and figures of Opava again began to emphasize the role of their town as a regional centre. During the Prague Spring of 1968 there were calls for the restoration of Silesian self-government, but that remained more or less limited to the Opava region, and consequently some ‘Silesian’ cultural initiatives from this period were of greater importance.
Referát Ladislava Štolla pronesený na plenárním zasedání Svazu československých spisovatelů v lednu 1950, který vzápětí vyšel tiskem pod názvem Třicet let bojů za českou socialistickou poezii, je vnímán jako jeden z nejzřetelnějších projevů kulturního stalinismu v Československu po únoru 1948. Zatímco jeho důsledkům se již věnovala především literární historie, samotné pozadí jeho vzniku není téměř prozkoumáno. Studie poukazuje především na souvislost se situací v kulturní politice, jak se vyvíjela od jara 1949 po kritikách básníka Vítězslava Nezvala v tisku, a především po aféře s takzvaným protistranickým pamfletem na Nezvala. Tehdy na půdě Kulturní rady ÚV KSČ vznikla myšlenka plenárního zasedání Svazu československých spisovatelů, které mělo komplexně řešit nejen stav literární kritiky, ale také definovat nové vzory v umělecké tvorbě a vztah komunistického režimu ke kulturnímu dědictví. Do tematické proměny referátu, jehož hlavní teze vznikly již na podzim 1949, se také promítly rozdílné názory vedoucích činitelů kulturní politiky (Václava Kopeckého, Ladislava Štolla a Jiřího Taufera na straně jedné, Jiřího Hendrycha a Františka Nečáska na straně druhé). Zatímco nejdříve bylo rozhodnuto o kritickém zhodnocení poválečné poezie, časem se prosadila hlubší myšlenka »analýzy« meziválečné poezie, v níž figuroval jako hlavní negativní postava básník František Halas. Tento autorův pohled do zákulisí vytváření kulturní politky doplňuje edice poznámek zástupce vedoucího kulturního a propagačního oddělení Ústředního výboru KSČ Jiřího Hendrycha ze Štollova vystoupení v kulturní radě v říjnu 1949, v níž se rýsuje osnova budoucího projevu. and The paper given by Ladislav Štoll at the plenary meeting of the Union of Czechoslovak Writers in January 1950, which was immediately published in the press as “Třicet let bojů za českou socialistickou poezii” (Thirty Years of Struggle for Czech Socialist Poetry), is considered one of the clearest expressions of Stalinism in the arts and culture in Czechoslovakia after the Communist takeover of February 1948. Although the consequences of that paper have been considered by historians of literature, the background to it has till now remained almost unexplored. The present article points chiefly to the context of policy on the arts and culture from spring 1949 onwards, after the poet Vítězslav Nezval was criticized in the press and, in particular, after the affair with the “anti-Party pamphlet” against him. In the Culture Council of the Central Committee of the Czechoslovak Communist Party (CC CPCz) at the time, the idea emerged of holding a plenary session of the Union of Czechoslovak Writers. The session was intended not only to come up with a comprehensive solution to the state of literary criticism, but also to create new models for works of art and to define the attitude of the Communist régime towards the cultural legacy. Štoll’s paper, whose main theses were formulated in autumn 1949, included various opinions of leading policymakers in culture and the arts (his own, Václav Kopecký, and Jiří Taufer’s views, on the one hand, and Jiří Hendrych and František Nečásek’s on the other). At first a critical judgement of poetry after the Second World War was formulated, but with time the more profound idea of an “analysis” of poetry from the interwar period was promoted, in which the chief negative example was the poet František Halas. In addition to this look behind the scenes of the making of policy on arts and culture the article includes notes by the deputy head of the Culture and Propaganda Department of the CC CPCz, Jiří Hendrych, about Štoll’s October 1949 speech in the Culture Council, in which his future paper is sketched out.
The activities of the so-called work with children was a part of Socialist extracurricular education which was further augmented by founding unique facilities for children of pioneer age. The paper describes the profile of selected events and their conceptual changes during the 1950s and 1960s.
The Czech ''Silesian identity'', obvious throughout the twentieth century, was based on a mixture of strong regional, even local, patriotism, which was determined by historical developments. This patriotism developed on the ethnically mixed territory of Czech Silesia (formerly Austrian Silesia). After the Second World War, this phenomenon was quickly revived, but unlike in the pre-war period, it took a clearly Czech national form. The territorial factor, by contrast, receded into the background. Behind this activity and new interpretation stood intellectual circles and institutions in Opava, some leading fi gures from Ostrava, and the Silesian Cultural Institute in Prague. In addition to cultural-educational activity, their efforts were concentratedon claiming some border areas of Polish and German Silesia as being historically Czech, and also on ensuring the distinctive administrative status of the territory of Silesia in Czechoslovakia, the seed of which they saw in the Ostrava branch of the Moravian National Committee (Zemský národní výbor) in Brno. During the Communist regime, according to the authors, the top state authorities showed an intentional lack of interest in the problems of Silesia when solving related economic and other questions. A consequence of this was a ''silencing of the offi cial sources'' about Silesia. In the 1950s, the ''Silesian-ness'' was condemned as a form of ''bourgeois nationalism'' and was identifi ed with the period of Czech-Polish national friction in the region. From the administrative point of view, Silesia was dissolved in the Ostrava area, later in the North Moravian Region, and was recalled practically only by artistic expressions of an ''Old Silesian-ness'', such as folklore and museum exhibitions. Silesian organizations and societies were, with few exceptions, dissolved or renamed and the newly established Silesian Research Institute in Opava had to orient its historical research chiefl y to the labour movement. The works of the poet Petr Bezruč (born Vladimír Vašek, 1867-1958) and his collection of verses, Slezské písně (Silesian Songs), presented a problem because of their questionable depiction of Silesian identity, and the publication of the complete collection led to disputes in cultural policy. The Ostrava-based arts and politics periodical Červený květ (Red Flower), which repeatedly included debates about regionalism, began to be published in the mid-1950s. At the end of the decade, however, the Communist Party launched a campaign against parochialism (lokálpatriotismus), which was refl ected also in the condemnation of publications seeking to exonerate the poems and ideas of Óndra Łysohorsky (born Ervín Goj, 1905-1989), who during the war promoted the theory of a ''Lach nation.'' In the 1960s, the local authorities and fi gures of Opava again began to emphasize the role of their town as a regional centre. During the Prague Spring of 1968, there were calls for the restoration of Silesian self-government, but that remained more or less limited to the Opava region, and consequently some ''Silesian'' cultural initiatives from this period were of greater importance.