Básnické dílo Jana Nerudy patří k těm hodnotám české literatury, které nevytvářejí jen podobu naší slovesné kultury v minulosti, ale výrazným způsobem podněcují také další vývoj české poezie až po dnešek. Lze dokonce říci, že Nerudova básnická tvorba nás vzrušuje stále intenzivněji - úměrně s tím, jak se časově vzdalujeme od dob jejího vzniku. Snad i to je důvod, proč Neruda nemá posud v české literární vědě svou syntetickou monografii. Monografie je cosi jako literární pomník: aspoň pokus o něco trvalého, definitivního, co by příštím generacím uchovalo pevnou podobu lidského i tvůrčího profilu a významu umělcova. Málokterý z českých básníků se podobnému pokusu vzpírá více než Neruda. Jeho tvůrčí podoba se proměňuje jednotlivým generacím literárních historiků, ba jednotlivým badatelům takřka pod rukama - a proměňuje se tím více, čím citlivěji a přemýšlivěji k jeho dílu přistupují: příklad F. X . Šaldy je zde nejvýmluvnější. Tento fakt nesvědčí proti české literární historii, ale pro ni; a především pro Nerudu.
Stopadesáté výročí Havlíčkova narození (*31. října 1821) je jistě důvodem k zamyšleni nad dílem vynikajícího publicisty a básníka, jehož osobnost se v našich dějinách stala symbolem skoro stejně tak jako postava Husova. Ale Havlíčkovo dílo nemusí čekat na jubilejní příležitosti, aby se objevila nebo byla připomenuta jeho závažnost. Je přítomno, třeba si to neuvědomujeme, v našem duchovním a myšlenkovém světě, působí na mravní atmosféru naší současnosti - obvykle sice nikoli jako příklad, ale přece jako znepokojivá norma etického jednání. Protože chceme zdůraznit právě tuto mravní stránku Havlíčkova významu a působeni, zaměřujeme se ve své úvaze na otázky Havlíčkova vztahu k církvi a náboženství, jež chceme osvětlit především na Epištolách kutnohorských, díle, které nepochybně znamenalo nejvýraznější český protest proti nastupující rakouské reakci po zmařených nadějích roku 1848.