Stať s původním názvem „Histoire du Temps présent in Frankreich: Zwischen nationalen Problemstellungen und internationaler Öffnung“ je převzata ze sborníku editorů Alexandera Nützenadela a Wolfganga Schiedera Zeitgeschichte als Problem: Nationale Traditionen und Perspektiven der Forschung in Europa (Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht 2004, s. 175–200) a Soudobé dějiny jí pokračují v seriálu pojednání o stavu a proměnách oboru soudobých dějin ve vybraných evropských zemích. Autor nejprve objasňuje rozlišení mezi pojmy histoire contemporaine a histoire du temps présent, z nichž první je vyhrazen pro období od Velké francouzské revoluce, respektive Napoleonova pádu v roce 1815, a druhý je obvykle spjat s epochou od počátku druhé světové války v roce 1939. Konstituování oboru soudobých dějin podle autora probíhalo dosti složitě a oproti Německu opožděně, což mělo své příčiny jak (především) v politické situaci poválečné Francie, tak ve stavu společenských věd. Poválečný francouzský národní étos pod vlivem Charlese de Gaulla vyzdvihoval protiněmecký odboj a potlačoval fakt kolaborace, což mělo za následek selektivní a státně řízený historický výzkum. Potýkání s vlastními problémy, k nimž zanedlouho přibyla zejména alžírská válka, podle autora přispělo také k dlouhodobému zúžení francouzských soudobých dějin na národní dějiny. Rozvoj histoire du temps présent na druhé straně do jisté míry podvazovala dominance školy Annales v padesátých a šedesátých letech, jejíž metodologické postuláty – zejména důraz na dlouhodobé sociální trendy – z výzkumné optiky vyčleňovaly terén politických dějin a potažmo krátký časový úsek nejnovější historie; alespoň některé metodologické inovace školy Annales se tak v soudobých dějinách projevily až s delším odstupem. Navíc se historikové museli vyrovnávat i se silným postavením francouzské politologie, specificky zaměřené na analýzy voleb. Výzkum soudobých dějin byl za těchto okolností dlouho ovlivněn úzce chápanými politickými dějinami. Za význačný rys francouzských soudobých dějin považuje autor silný vliv státu, který sleduje na dosti podrobném vývoji institucionálního rámce oboru. Upozorňuje přitom na výrazné oddělení univerzit, výzkumných ústavů a elitních škol, jež dodnes plodí řadu konfliktů o výzkumná témata, publikační možnosti, kvalifikované studenty a financování. „Vlajkovou lodí“ oboru je od konce sedmdesátých let Ústav pro soudobé dějiny (Institut d’histoire du temps présent) v Paříži, vedle toho však existuje množství dalších výzkumných pracovišť s celostátním, internacionálním i regionálním zaměřením. Tematicky stojí, v popředí historický výzkum druhé světové války, který se hlouběji diferencoval v osmdesátých letech a dnes zahrnuje i ožehavé problémy kolaborace, židovských deportací a vichistického režimu. Ještě váhavěji se rozvíjela debata o traumatech alžírské války. V oblasti dějin politiky je vedle výzkumu voleb v centru pozornosti vývoj politických idejí a stranických systémů, v sociálních dějinách upoutává zkoumání mentalit, frankocentristické přístupy překračuje studium mezinárodních vztahů, a zejména evropské integrace. Prudký a metodologicky podnětný rozvoj zaznamenal výzkum kultury vzpomínání a „míst paměti“ (lieux de mémoire). Celkově francouzské soudobé dějiny dosáhly značné tematické, metodologické i žánrové pestrosti, otevřely se světu a z velké části tak překonaly své počáteční hendikepy., This article is a translation of ”Histoire du Temps présent in Frankreich: Zwischen nationalen Problemstellungen und internationaler Öffnung,” which was published in Alexander Nützenadel and Wolfgang Schieder (eds), Zeitgeschichte als Problem: Nationale Traditionen und Perspektiven der Forschung in Europa (Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 2004, pp. 175–200). Soudobé dějiny is publishing it as part of a series of articles about the field of contemporary history in Europe today. The article first distinguishes between the terms histoire contemporaine and histoire du temps présent. The former is reserved for the period from the French Revolution or, sometimes, from the fall of Napoleon in 1815. The latter term is usually connected with the period from the beginning of the Second World War in September 1939. The establishment of the field of contemporary history, the article argues, took place quite complicatedly and late compared to its counterpart in Germany. This was mainly because of the political situation in post-war France and also the state of the social sciences. Under the influence of Charles de Gaulle, the French national ethos after the war emphasized the anti-German resistance and suppressed the fact of collaboration, which resulted in highly selective, state-run research into history. Struggling with its own problems, which soon included the Algerian War, contributed, the author argues, to the long-term reduction of French contemporary history to national history. The development of histoire du temps présent, on the other hand, was to a certain extent hindered by the dominance of the Annales School in the 1950s and 1960s, whose approaches – particularly the emphasis on long-term social trends – excluded political history into the short period of most recent history. Consequently, at least some innovative Annales School methods appeared in contemporary history, though not till quite a bit later. Moreover, historians had to come to terms with the strong standing of French political science, which was especially aimed at analysis of elections. In those circumstances research into contemporary history was long influenced by narrowly defined political history. A conspicuous feature of French contemporary historiography, the author believes, is the strong influence of the state, which he observes in considerable detail in the development of the institutional framework of the field. He points, however, to the clear division between the universities, research institutes, and elite schools, which has to this day led to a number of conflicts over, and research topics, publication opportunities, qualified students, and funding. Since the late 1970s the Institut d’histoire du temps présent, Paris, has been the flagship of the field. Apart from it, however, a number of other research institutions carry on their work at state-wide, international, and regional levels. In terms of themes research into history of the Second World War stands at the forefront, having been profoundly differentiated in the 1980s. Today it includes the burning questions of collaboration, the deportation of the Jews, and the Vichy regime. The debate about the traumas of the Algerian War has developed even more grudgingly. In the sphere of political history, in addition to research into elections, the development of political ideas and party systems is the centre of attention, and in social history research into mentalities and the study of international relations, in particular European integration, surpass Franco-centric approaches. Rapid, methodologically stimulating development has been experienced by research into the culture of remembering and ”lieux de mémoire” (realms of memory). On the whole, French contemporary history has achieved considerable diversity of topics, methods, and genres, opening up to the world and thus largely overcoming its initial handicaps.