Článek se věnuje problematice vytěsňování rodného jazyka ve venkovské vystěhovalecké komunitě ve Spojených státech a vztahu tohoto fenoménu k procesům asimilace národnostních skupin do většinové angloamerické společnosti. Odpoloviny 19. století do první světové války byl Texas cílem soustavného vystěhovalectví z Čech, Moravy a rakouské části Slezska, tedy z oblastí ovládaných po několik století, předcházejících založení Československa v roce 1918, Rakouskem. Češi a Moravané usídlení na farmách v úrodném zemědělském vnitrozemí středního Texasu si uchovali svůj jazyk a prvky kultury svých předků po půldruhé století. Během posledních padesáti let tohoto období, v době po druhé světové válce a po zavedení televize celková asimilace jejich komunitu dramaticky změnila. Zatímco Češi a Moravané přehodnotili hranice a definici své národnostní příslušnosti, je jasné, že tyto procesy byly v mnoha směrech určovány změnou jazyka. Zachování takových tradic, jako byly svatební zvyky a svátky staré vlasti, bylo v texaské komunitě úzce svázáno s uchováváním jazyka předků. Dnes už Češi a Moravané netvoří komunitu, v níž jedinci definují svou identitu především prostřednictvím českého jazyka, národnostní příslušnosti a kultury. Převažuje anglický monolingvismus, ačkoliv někteří příslušníci starší generace, které můžeme nazývat polovičními mluvčími, posledními mluvčími nebo „pamětníky“ jazyka, si uchovávají částečnou znalost jazyka předků. Hovorový jazyk předků má dnes ryze symbolickou funkci a již není užíván pro aktivní komunikaci. Během 80. let 20. století prodělala národnostní příslušnost jakousi formu znovuzrození, když mladí aktivisté, z nichž většina nemluví ani nečte česky, opětně vybudovali svou kulturu a identitu, aniž se vrátili k českému jazyku a literatuře.