Multimediální adaptace Euripidovy hry s prvky únikové hry a divadla-obchůzky, která se odehrávala v jediném představení v průběhu celého dne zároveň v Praze a v Berlíně. Diváci pomocí interakce s Facebookovou stránkou inscenace zjišťovali, kde se odehraje další dějství, a za jednotlivými epizodami se po městě přesouvali. Zároveň byly na FB stránce jednotlivé epizody živě streamovány. Seznam epizod a lokací pro Prahu: 10:30 PROLOG, setkání všech diváků v blízkosti tramvaje Výstaviště Holešovice; 11:00 až 11:45 OSTROVY (POŽEHNANÝCH), kapitola pouliční slavnosti pro diváky se vstupenkou; 11:00 až 11:45 OSAMĚNÍ, kapitola bytového divadla pro diváky se vstupenkou; 12:00 až 12:15 PŘED PALÁCEM, kapitola pro všechny účastníky před Veletržním palácem; 12:30 až 17:00 OTEVŘENÉ ČTENÍ, volný pohyb diváků po jednotlivých lokalitách - RODINNÉ ALBUM, HŘBITOV, BUDOUCNOST, ÚNIK, BYT ADMETŮV; 17:00 EPILOG: NÁVRAT, před bytem Admetovým.
Třetí inscenace antické tragédie za okupace v ND, uváděná ovšem na jevišti Vinohradského divadla. V české divadelní tradici je ojedinělá z mnoha důvodů: je to česká premiéra Ióna a společně s Iónem Tomáše Boka uvedeným ve Středočeské činohře a odvozeným od této inscenace (https://dramata.knihovny.net/l.dll?cll~P=154539) zůstává jediným uvedením tohoto titulu na českém jevišti.Poměrně konformní inscenační ztvárnění Eurípidovy tragédie zůstává zajímavé především jako doklad komplikovaného soužití s všudypřítomnou cenzurou. Při nedostatku her, jež by ještě nepodlehly cenzurnímu zákazu, se dostalo i na dodnes výkladově obtížného Ióna. Jeho výsostně politické téma bylo potlačeno a zůstala z něj jen zápletka založená na vykreslení rodinných (melo)dramat a vztahů.Tomu neodporuje ani Podhorského vizuální koncepce, v níž s výtvarníkem Josefem Šálkem vytvářejí jen mírně stylizovanou antickou architekturu a volí pro ni stereotypní prvky typické pro inscenování antické tragédie: na scéně nechybí kanelovaný sloup či antikizující sochy. Po scéně se pohybují postavy v historizujících kostýmech: bílých, béžových a šedých řízách, v přílbách, kožených opánkách a s tepanými doplňky zhotovenými na základě povšechné znalosti antických předloh. Realistická tendence, pro Podhorského dílo typická, jde tak daleko, že jsou v inspicientské knize zaznamenány realistické rekvizity jako „koště, konev, luk, šípy, toulec, košíček s víčkem, šperk, věneček“ a v rozpočtu se objevuje i „plastické ovoce“.Podhorský hru stylizoval jako komorní drama, čemuž odpovídal i herecký naturel hlavních představitelů, především Karla Högera v titulní roli a mladé Boženy Půlpánové jako Kreúsy, ale také sboru mladých dívek. V recenzích je zdůrazňován právě lyrický ráz této inscenace, který se ovšem stal východiskem z dilematu, jak hrát v roce 1944 Ióna, aniž bychom tematizovali Kreúsiny obavy o to, že do její země přijde v Iónovi cizí panovník, který bude Athény de facto okupovat, a jak se vyrovnat s dvojím okamžikem, kdy hrozí atentát na (potenciálního) vladaře a na královnu.AS