Search

Start Over Creator Bernecker, Walther L.

2. Mezi historií a vzpomínkou

Creator:
Bernecker, Walther L. and Brinkmann, Sören
Type:
article and TEXT
Language:
Czech
Description:
Tato stať, kterou v časopise Soudobé dějiny pokračuje seriál o vývoji a dnešním stavu disciplíny soudobých dějin ve vybraných evropských zemích, původně vyšla pod názvem „Zwischen Geschichte und Erinnerung: Zum Umgang mit der Zeitgeschichte in Spanien“ a je převzata ze sborníku editorů Alexandra Nützenadela a Wolfganga Schiedera Zeitgeschichte als Problem: Nationale Traditionen und Perspektiven der Forschung in Europa (Göttingen, Vandenhoeck & Ruprecht 2004, s. 79–106). Podle autorů se počátek „soudobých dějin“ (historia contemporánea) ve Španělsku datuje většinou rokem 1808, tedy zahájením napoleonských válek na Iberském poloostrově, od nějž se zároveň odvíjel nástup liberální revoluce. Narozdíl od Německa nebo Francie zde nedošlo k formálnímu vyčlenění „epochy žijících lidí“ (Epoche der Mitlebenden) a její periodizaci – užívá se pro ni označení historia del tiempo presente a další pojmy – a ke zřetelné konceptualizaci jejího historického výzkumu. To však neznamená, že by tento výzkum byl zanedbáván v praxi. Jeho bouřlivý rozvoj v posledních třech desetiletích, reprezentovaný pestrou škálou odborných publikací, časopisů a badatelských institucí, je ovšem víceméne zakotven pod širokým vymezením historia contemporánea, což platí i o tak specifických oborech, jako je oral history nebo dějiny filmu. Charakteristickým a občas kritizovaným rysem španělských soudobých dějin je také institucionální i tematická decentralizace a regionalizace, která souvisí s politickým uspořádáním země a váhou regionů i s recepcí školy Annales v podobě metodologicky inovované histoire regional. Linii španělského liberálního dějepisectví v polovině třicátých let minulého století přerušila občanská válka. Kontinuitu pak mohlo udržovat pouze v exilu, zatímco domácí historiografická produkce trpěla politickou instrumentalizací, sloužila k legitimizaci vládnoucího režimu a v mezinárodním měřítku zcela ztratila na významu. Situace se začala měnit v šedesátých letech, kdy ve Španělsku zahraniční impulzy nastartovaly rozvoj hospodářských a sociálních dějin. Po obnovení demokracie v sedmdesátých letech španělská historiografie nenavázala na předválečnou liberálně-pozitivistickou tradici, ale silně se přiklonila k celoevropským tendencím, zvláště k marxismu a škole Annales. Zároveň se vytvořily podmínky pro rozmach politických dějin. Autoři nicméně zdůrazňují, že v souladu s vyjednaným, kompromisním a pokojným charakterem španělského přechodu k demokracii si historici uložili nepsaný závazek kolektivní amnézie ve vztahu k temným kapitolám občanské války a frankistického režimu. Tento, společenský konsenzus usmíření (reconciliación), vykoupený tabuizací minulých zločinů, nazývají někteří kritici „paktem zapomnění“. Ve Španělsku v podstatě nedošlo ani k právní reflexi diktatury, ani k široké společenské diskusi o míře zodpovědnosti jednotlivců či skupin za spáchané zločiny. Potlačená paměť tak promlouvala prostřednictvím umění, především literatury a filmu. Nakonec se autoři věnují dvěma klíčovým tématům ve španělských soudobých dějinách – občanské válce a přechodu k demokracii. Občanská válka a frankistická diktatura vzbuzují dnes u veřejnosti i badatelů velký zájem, od poloviny sedmdesátých let vyšlo na toto téma několik tisíc historických publikací. Výše zmíněná omezení přitom historici překonávali opatrně a postupně. Zprvu vycházely především různé memoáry, do popředí pozornosti se dostávaly sociální dějiny a každodennost za občanské války, řada historiků a politologů se soustředila na strukturální a typologické analýzy frankistického režimu. Později se zájem obrátil i k osudům protifrankistické opozice, odboje a exilu. Velkým a stále citlivým tématem v historiografii se v devadesátých letech staly represe na frontě i v týlu obou válčících stran. Novější studie ukázaly, že falangistický teror byl narozdíl od republikánského systematický, řízený shora a v neztenčené míře pokračoval i po válce. V centru pozornosti se konečně ocitly i frankistické koncentrační tábory. Předmětem sporů nadále zůstává osoba generála Franciska Franka, jehož demytizace je dlouhodobým procesem. Při hodnocení přechodu k demokracii (transición) se historikové, politologové a sociologové bez ohledu na politické sympatie shodují, že šlo o velký historický úspěch. Liberálně-konzervativní autoři přitom zdůrazňují roli krále Juana Carlose I. a premiéra Adolfa Súareze, levicovější autoři poukazují na tlak lidových vrstev a roli dělnického hnutí, jiní upozorňují na zvláště zodpovědný a pozitivní přístup médií. Nicméně stále zřetelněji zaznívá i kritika, například kvůli zakonzervování určitých funkčních nedostatků demokracie nebo kvůli zanedbanému vyrovnání s minulostí během přechodu. S touto výtkou souzní i trend z poslední doby, kdy v kontrastu s neexistencí oficiální „kultury vzpomínání“ sílí zájem širší veřejnosti o oběti občanské války a diktatury. Projevem tohoto trendu jsou občanské iniciativy, které usilují o vypátrání masových hrobů, exhumaci a pietní pohřbení ostatků „zmizelých“ osob., This article continues the Soudobé dějiny series on developments in the discipline of contemporary history in selected countries of Europe. It was originally published as “Zwischen Geschichte und Erinnerung: Zum Umgang mit der Zeitgeschichte in Spanien” in Alexander Nützenadel and Wolfgang Schieder (eds), Zeitgeschichte als Problem: Nationale Traditionen und Perspektiven der Forschung in Europa (Göttingen: Vandenhoeck & Ruprecht, 2004), pp. 79–106. According to the authors the beginning of contemporary history (historia contemporánea) in Spain is usually considered to be 1808, with the outbreak of the Napoleonic Wars on the Iberian Peninsula, which also led to the liberal revolution. Unlike in Germany and France, there was no formal singling-out of contemporary history in Spain and its periodization (called, among other things, the historia del tiempo presente), nor was there a clear conception of research into this era. That does not mean, however, that this research was neglected in practice. Its stormy development in the last three decades, represented by the wide variety of scholarly books, periodicals, and research institutions, is more or less covered by the broad term historia contemporánea, which is also true of the special fields like oral history and the history of film. Another characteristic feature of Spanish contemporary history, and one that is sometimes criticized, is its institutional and thematic decentralization and regionalization. This is linked with the constitutional devolution of powers in the country, the weight of the regions, and the reception of the Annales school in the form of a methodologically modernized histoire regional. The development of a liberal Spanish historiography was disrupted by the Civil War in the mid-1930s. Continuity could then be maintained only in exile, whereas historiography at home suffered from having been made an instrument of politics, serving to legitimize the regime, and it completely lost importance internationally. The situation began to change in the 1960s when foreign impulses in Spain started the development of economic and social history. After the restoration of democracy in the 1970s Spanish historiography did not follow on from the pre-war liberal positivist tradition, but showed a strong inclination to follow European tendencies, particularly Marxism and the Annales school. At the same time the conditions for the expansion of political history were created. The authors none the less point out that in accordance with the negotiated, accommodating, and peaceful nature of the Spanish, transition to democracy, historians implicitly pledged themselves to collective amnesia concerning the dark chapters of the Civil War and the Franco regime. This social consensus of reconciliation, bought at the price of making it taboo to consider past crimes, is what some critics call the “pact of forgetting.” In Spain it has not really been a matter of either legal reflections on the dictatorship or a wider social discourse about the degree of responsibility of individuals or groups for the crimes that were committed. Consequently, repressed memory has spoken up by means of art, in particular literature and film. The authors devote the end of the article to two key topics of contemporary Spanish history, the Civil War and the transition to democracy. Today the Civil War and the Franco dictatorship arouse great interest amongst scholars and the general public. Since the mid-1970s several thousand historical works have been published on the topic. Historians overcame the limitations carefully and gradually. At first, mainly memoirs were published. Social histories and everyday life during the Civil War came to the fore. A number of historians and political scientists concentrated on structural and typological analyses of the Franco regime. Later, interest turned also to the lives of the members of the anti-Franco opposition, resistance fighters, and émigrés. Beginning in the 1990s the important but sensitive topic of repression at the front and in the rear by both sides in the Civil War was taken up in historiography. More recent research has shown that Falangist terror, unlike Republican, was systematic, directed from above, and continued unabated even after the war. The Franco concentration camps also finally became a focal point. General Francisco Franco (1892–1975) continues to be a contentious topic, and dismantling his legend is a long-term process. Historians, political scientists, and sociologists, regardless of political stripe, agree that the transition to democracy constitutes an historic achievement. Liberal-conservative authors stress the role of King Juan Carlos I (b. 1938) and Premier Adolfo Suárez (b. 1932), while left-of-centre authors point to the pressure of the lower classes and the role of the labour movement; others point to the peculiarly responsible, positive approach of the news media. None the less, criticism is also being heard with increasing clarity, for example, owing to the preserving of certain functional shortcomings of democracy and the failure to come to terms with the past during the transition. Also in accord with, and this is a recent trend, in which, in contrast to the absence of an official “culture of remembering,” the general public is becoming increasingly interested in the victims of the Civil War and the dictatorship. A manifestation of this trend is the emergence of non-governmental organizations endeavouring to find the mass graves of “the disappeared,” exhume them, and give them a proper funeral.
Rights:
http://creativecommons.org/publicdomain/mark/1.0/ and policy:public