Úpadkové období římské literatury je dobou nejednotných a leckdy zcela protichůdných tendencí - tak jako byly nejednotné a protichůdné vlivy, projevující se i ve všech ostatních oblastech lidského konání za oněch posledních staletí římského císařství, jež toto období vyplňují. Nelze říci, že by současné literární tvorbě chybělo úsilí o zastavení pozvolného úpadku písemnictví. Vždyť se už v 2. stol. n. l. objevují snahy omladit římskou literaturu vědomou nápodobou tvorby-řecké, a zároveň se začíná vzhlížet s obdivem i k starým římským autorům období archaického jako k vhodným vzorům pro současné literární tvoření. Ale v římské společnosti těch dob nebyly už pro to takové podmínky jako kdysi za Livia Andronica, Naevia, Plauta či Ennia. Bylo sice možno napodobit řecká díla formálně, ale novou obsahovou náplň nedovedli už Římané svým literárním projevům dát. V básnictví vznikají skladby, jež jsou spíše jen hrou se slovy, a ta se podává leckdy formou hledaně prostou; v próze se střídají výtvory, jejichž autor slohové stránky příliš nedbal (Suetonius), se skladbami, jejichž slohová stránka je tak pestrá, že je leckdy není ani možno zařadit mezi tradiční literární druhy (Apuleiovy Metamorfosy). Tento stav se v 3. století za tíživých hospodářských a politických poměrů ještě zhoršuje a teprve po všeobecném uklidnění začátkem 4. století dochází k novému rozkvětu, třebas proti době klasické značně méně tvůrčímu.