Kdo žije ve zlu, zlo ho pohltí! Élektra proklíná zrádce v Divadle v DlouhéMrtví se vracejí a svoji krev smývají krví svých vrahů. Po Faidře přichází na jeviště pražského Divadla v Dlouhé další antická hrdinka Élektra. Sofoklovu antickou tragédii režíruje Hana Burešová. Příběh Élektry završuje krvavou historii rodu Átreovců. Sofoklovo drama se odehrává v Mykénách sedm let po Agamemnónově smrti. Agamemnón byl lstivě zavražděn manželkou Klytaiméstrou a jejím milencem Aigisthem. Zoufalá Élektra je po smrti svého otce osamocena ve svém žalu i odporu proti vrahům, kteří se zmocnili trůnu.Élektřina sestra Chrysothemis je zneklidňujícím opakem své sestry, kterou nabádá, aby se podrobila mocným, proti nimž sama nic nezmůže. Pomstu za zavražděného otce nakonec vykoná jejich braztr Orestés, který se původně vydával za mrtvého, aby se skrze tuto lest dostal blíže ke zrádcům. Takto nabývá příběh zoufalé a po pomstě toužící ženy, společensko-politických rozměrů."Když jsme se Štěpánem Otčenáškem skládali ten text dohromady, dýchal na nás víc než jen příběh patologicky poškozené duše. I když je nutno brát v potaz, že je Élektra vystavena dlouholetému tlaku a utrpení, a že neustále volá po spravedlnosti, přičemž její volání není vyslyšeno. Její příběh ale není jen o zraněné duši, ale spíš je rozvinutím tíživého společenského diskurzu. Hana Burešová Důležité rozhodnutí v inscenování Sofoklova dramatu se týkalo překladu. Existující překlad z roku 1942 považuje režisérka Hana Burešová za zastaralý, a proto přistoupila k nové úpravě doslovného filologického překladu Aleny Sarkissian.Chtěli jsme, aby slovo zaznělo pokud možno co nejvíc, jako tehdy před tisíci lety. Slovo by mělo plnit funkci společenského diskurzu. Sofoklés a jiní autoři jeho doby kladli na stůl témata, o nichž bylo a dodnes je nutné přemýšlet. Navíc vždy nabízeli všechna pro a proti, tak jak považovali za správné v demokratické společnosti. Nicméně na otázky, které jsou touto hrou pokládány, není snadné najít odpověď. Často se jedná o otázky kruté a témata protichůdná. Hana Burešová Děj inscenace je zasazen do nehostinného a syrového industriálního prostředí. Tak jako vše v příběhu směřuje k tragickému konci, toto místo již vypadá, jako by svou apokalypsu už prožilo. Scéně dominují velká plechová vrata, několik málo žebříků a barelů představující obětní místa. Diváci jsou usazeni na forbíně a všemu tak budou moci zblízka přihlížet.Nenávist, neutuchající pocit zrady i posedlost pomstou, tyto emoce se sváří v Élektře. Její představitelka Eva Hacurová, která nedávno převzala Cenu divadlení kritiky v kategorii "talent roku", o této roli říká, že je pro ni náročné najít správnou míru energie ve vztahu k takto vypjatým emocím.Na divadle se vždy říká, že je lepší dát do hraní více energie, a pak teprve ubírat. Ale já jsem při zkoušení Élektry přišla na to, že to není úplně pravda. Já musím veškerou energii držet uvnitř, navenek ale v takové míře nevyvěrá. Élektra je po letech soužení vyčerpaná psychicky i fyzicky, v podstatě už není schopna dál žít. Ale přitom v ní ještě vře touha po pomstě a spravedlnosti. Eva Hacurová Drama o zradě a pomstě společně s Evou Hacurou na scéně Divadla v Dlouhé sehrají Petra Šplaková v roli Klitaimnéstry nebo Marie Poulová jako Chrysothemis. Zoufalé Élektře naslouchá a radí sbor žen v podání Kláry Sedláčkové-Oltové, Marie Turkové a Magdaleny Zimové.
Ženský svět proti mužskému. V Divadle na Vinohradech se obětuje Ifigenie v Aulidě Euripidovo drama Ifigenie v Aulidě je obrazem krajních poloh lidské existence. V Divadle na Vinohradech tuto tragédii režíruje Martin Čičvák. V hlavních rolích se jako Ifigenie představí Sabina Rojková, v roli Klitaimnéstry Kateřina Brožová a krále Agamemnóna hraje Václav Vydra.Antické Řecko, svět hrdinů a svárlivých bohů. Dílo Ifigenie v Aulidě z roku 405 př. n. l. bylo zveřejněno až po Euripidově smrti. Jedná se o zpracování mýtu o obětování Agamemnonovy dcery kvůli usmíření s bohyní Artemis. Hlavní zápletku příběhu vysvětlil režisér Martin Čičvák."Artemis chce oběť, jinak nezvedne vítr. Oběť má být dítě, mladá dívka, tedy Ifigenie. Trojská válka se vede proto, že Helenu, Meneláovu ženu a tedy Agamemnónovu švagrovou, unesl Paris. Ifigenie je tak paradox toho, že jestli chceme, aby byla vrácena děvka, musí být obětována panna. A to dítě se rozhodne, že to podstoupí, rozhodne se, že dospělým nebude stát v cestě a svou obětí jim dobyde Tróju. S touto ironií to formuluje. Je to velké gesto, ale velmi dojemné."Martin Čičvák Děj je spojen se třemi stěžejními postavami - Agamemnonem, Klytaimnéstrou a Ifigenií. Agamemnon, bratr Meneláa, ponížený únosem manželky Heleny, nemůže dál skrývat rozhodnutí bohů, které mu sdělil věštec. Děj se odehrává v přístavu Aulida, kde je shromážděné řecké vojsko a čeká na příznivý vítr k výpravě proti Tróji. Kvůli tomuto příznivému větru má ale mykénský král Agamemnon obětovat svou dceru - bohyni Artemis. Ifigenie se má stát obětí křížících se zájmů dospělých, kteří se zaštiťují nadosobními zájmy. "Hra v tomto překladu byla poprvé uvedena v roce 1984 v Divadle Na zábradlí v režii Jana Kačera. Ifigenie představovala člověka, který je ochoten se obětovat za vyšší ideály. V roce 1984 mladá herečka mluvila o tom, že existuje ještě něco důležitějšího, než jen vlastní zájmy, a to je třeba ideál svobody. Za tento ideál svobody bojovali studenti, když v roce 1989 šli proti policejním obuškům. Tyto okamžiky nás upozorňují na to, že člověk svou existencí ručí za víc, než jen za své pohodlí a za své blaho."Jan Vedral V Euripidově tragédii se střídají dialogy s dlouhými promluvami sboru. Tento sbor většinou jen komentuje odehrané události nebo konstatuje určitá rozhodnutí. Divadlo na Vinohradech uvádí Ifigenii v Aulidě v překladu Josefa Topola, který vzniknul v 80. letech minulého století za filologické spolupráce Karla Hubky.Režisér Martin Čičvák přizval ke spolupráci scénografa Hanse Hoffera, se kterým už v Divadle na Vinohradech vytvořil inscenace Andora, Caligula nebo Peer Gynt. Tentokrát se rozhodli pro jeden monumentální objekt zavěšený nad jevištěm. "Vždycky se snažíme najít jednu jednotící jevištní metaforu. Pro mě jevištní metafora funguje nejlépe, když se nedá vrátit zpátky do slov. Ten náš objekt je taková zvláštní chodba smrti, uprostřed vesmíru. Hra se totiž odehrává na útesu, odkud se Agamemnón dívá na svá vojska, což ten tunel může znázorňovat. A také Ifigenie si tímto tunelem smrti musí projít, až se rozhodne samu sebe obětovat."Martin Čičvák