(dk): "Z první řady", Květy, 20. 4. 1989.Divadlo bratří Mrštíků v Brně vybírá do svých dramaturgických plánů pravidelně hry z odkazu antiky. Dnes už méně uváděné kusy jsou náročné především na režijní a hereckou promyšlenost a hereckou profesionalitu i kázeň. Poslední inscenace z antické dramatiky se stala adaptace Eurípidovy tragédie TRÓJANKY z pera slavného francouzského spisovatele a filozofa Jean-Paula Sartra. Překlad Nory Obrtelové nápaditě přebásnil Milan Pásek. Sartrovo drama netradičním způsobem přibližuje konec trojské války, odsuzuje zlo ve všech jeho podobách a ukazuje nesmyslnost válečného běsnění i následnou mravní bídu.Úprava a režie Pravoše Nebeského vychází z epického textu a zdůrazňuje především emocionální podtón v jednání postav. Nebeského práce zaujme promyšleným svícením, důrazem na vyladění všech jevištních složek a především elegantně rozestavěním herců na jevišti, připomínajícím antickou sošnost. Přesto však inscenaci chybí důsledně logické zdůvodnění dějového napětí a hlubší charakteristika společenského prostředí. Režisérovi bylo oporou výrazná scéna Karla Zmrzlého, využívající šikmé plochy, stupňovitého členění, geometrických tvarů i kontrastů černé a fialové barvy. Vzdušné kostýmy Lídy Pitrové v převažujících pastelových tónech, se střídmým uplatněním lesklých kovů, dobře charakterizují jednotlivé postavy děje (jen v případě Heleny se výtvarnice nechala svést přílišnou jednoduchostí). Silný dramatický akcent má rovněž hudba Pravoše Nebeského, střízlivě uplatňující polyfonní zpěv, zvuk trubky a rychlou rytmizaci bicích nástrojů.Přestože inscenace přináší řadu pozoruhodných hereckých kreací, ve vyhrocení vztahů mezi hlavními představiteli leží největší rezervy. Tíhu inscenace nese Jana Janovská v postavě bývalé trójské královny Hekuby. Herečka přesvědčivě vyjádřila její zoufalost i beznaděj z pokoření. Podává mnohovrstevný výkon, v němž za rouškou Hekubiny děsivé nejistoty probleskuje osobní statečnost a v závěru i tlumené výbuchy zlosti. Citlivou dikcí překlenuje Janovská obtížné textové pasáže a je svorníkem v poněkud roztřísněném spektru ostatních figur tragédie. V roli Andromachy, vdovy po Hektorovi, vystihla Eva Jelínková její přízemní oddanost i obtížnost zachování lidské důstojnosti. Citlivým užitím gestických a mimických prostředků vykreslila Jiřina Prokšová svou Hésioné. Simona Peková vyjádřila v Heleně ostrými rysy, lstivou výřečností, panovačnou pýchu i prospěchářské hrdinky a poukazuje na následky trójského sváru aktuálně a bez příkras. Její dotvoření (včetně zvýraznění epizodních postav) by ovšem bylo žádoucí.??????????dk