Článek reflektuje Hayekovy výklady o povaze pravidel. Ukazuje, že jeho pojetí pravidel je extrémně široké a vazba mezi pravidly a pravidelnostmi je nepřijatelně úzká. Následně je nastíněno alternativní - užší - vymezení pojmu pravidla. Nakonec je podrobeno kritice Hayekovo příliš úzké chápání pojmu normativních pravidel a je navrženo jeho širší vymezení., The article reflects on Hayek's expositions concerning the nature of rules. It shows that his conception of rules is extremely wide, and that the bond between rules and regularities is too tight. Subsequently an alternative - narrower - delineation of the concept of rule is proposed. In the last part of the paper Hayek's too narrow a conception of normative rules is subjected to criticism and a broader conception is proposed., and Vladimír Svoboda.
As a Platonist, Marsilio Ficino (1433–1499) was deeply interested in light and its qualities. As a matter of fact, the metaphysics of light is so fundamental for him that it appears, treated more or less systematically, almost in all of his works. As a physician, he was naturally concerned with the human corporeality and with the relation of human body to the physical world, both terrestrial and astral. However, when discussing astronomical and optical phenomena (e.g. refraction of light in water, camera obscura, and concave mirrors), he sees them primarily not as physical realities but as starting points for his allegorical hermeneutics and analogical interpretations. Similarly, when Ficino situates the Sun in the centre of the universe, as its warming heart, ruling king and animating soul, he does so in the context of a metaphysical, rather than cosmological, heliocentrism. Indeed, physical astronomical “ facts” seem generally irrelevant to him, being obscured by their spiritual meaning. Th is becomes especially conspicuous in the perspective that Copernicus arrived at his heliocentric theory most probably with the knowledge of Ficino’s treatise On Sun (De Sole) and even quoting the same sources as Ficino. and Marsilio Ficino (1433–1499) jako správný platonik projevoval hluboký zájem o světlo, a metafyzika světla proniká celým jeho dílem. Jako lékař se přirozeně zajímal o lidskou tělesnost a vztah lidského těla k vnějšímu světu. Astronomické a optické jevy (lom světla, camera obscura či zápalná zrcadla aj.) však pro něj představují pouze východiska k alegorickým a analogickým interpretacím. Podobně když Ficino umísťuje Slunce do středu světa jako jeho žhnoucí srdce, vladaře a oživující duši, činí tak v kontextu metafyzického, nikoli kosmologického heliocentrismu. Fyzická a astronomická „fakta“ pro něj ve skutečnosti nejsou obecně vzato podstatná, neboť jsou překryta svými duchovními významy. To je zvlášť nápadné, uvážíme- -li, že Koperník ke své heliocentrické teorii dospěl s největší pravděpodobností se znalostí Ficinova pojednání O Slunci.