Jazyková situace za obrození, tolik rozdílná od situace dnešní, vytvářela pro tehdejšího spisovatele značně odlišné podmínky pro realizaci uměleckého záměru, než je tomu u autora dnešního. Zkoumání těchto podmínek v jejich dynamické vázanosti je důležité jako východisko pro stylistický rozbor uměleckých děl té doby. Základnou pro takové zkoumání je bezpochyby všestranný rozbor obrozenské češtiny směřující nejen k statickému popisu spisovné struktury, ale zároveň k postižení jejích obecných vývojových tendencí a k osvětlení její stylistické diferencovanosti. Jak patrno, běží o úkol převážně lingvistický. Opírajíce se o naše dosavadní studium jazyka prózy Tylovy a také o studium jazyka jiné umělecké a publicistické literatury třicátých a čtyřicátých let minulého století, chceme právě na příkladu J. K. Tyla konkrétně ukázat, jaké to byly podmínky, za kterých on a většina jeho vrstevníků uskutečňovali své uměleckostylistické záměry. Tyla volíme jako příklad hlavně ze dvou důvodů: u něho je možno jazykově stylistickou praxi konfrontovat s jeho názory teoretickými; Tylova prozaická tvorba zabírá časově celé období 30. a 40. let a lze v její jazykově stylové složce sledovat pronikavý vývoj.