V naší literatuře 14. století máme skupinu epických děl, jimiž nevěnovala naše literární historie od konce minulého století téměř žádnou pozornost. Jde o rytířské skladby, představované díly Vévoda Arnošt, Tandariáš a Floribella, O Jetřichovi Berúnském (Laurin) a Tristram a Izalda. Tento malý zájem není těžké vysvětlit. Jsou to totiž díla, která stojí mimo hlavní proud vývoje naší literatury a pozdní objevení některých z nich v osmdesátých letech minulého století obraz naší literatury sice doplnilo do šířky, podstatně jej však nepozměnilo. Jejich význam se zdál větší tehdy, kdy vznik některých z těchto památek byl kladen do druhé poloviny 13. století nebo na začátek 14. století, často tedy ještě před Alexandreidu; jejich umělecké nedostatky byly vysvětlovány ranější, ještě nepropracovanou fází naší veršované epiky. Jakmile však se datování těchto básní posunulo až do druhé poloviny 14. století, ukazují se jako zjev opožděný a díla rázu v podstatě epigonského, sklesávající stále více k literatuře konvenční. Přesto nelze přecházet pozdní rytířské epické básně bez povšimnutí. Třem z nich - Vévodovi Arnoštovi, Laurinuvi a Tandariáši a Floribelle - chci věnovat v tomto příspěvku pozornost. Jde mi především o vysledování jejich místa ve vývoji české veršované epiky a o zjištění, nakolik a jakým způsobem se zapojují do básnické tradice 14. století. Stranou zkoumání tu ponechávám báseň o Tristramovi a Izaldě, jejíž problematika je v některých směrech speciální; jejím zařazením by se náš srovnávací materiál rozrostl daleko nad únosnost tohoto článku.