Milan Kundera náleží ke spisovatelům střední generace současné české literatury; několik jeho děl významnou měrou zasáhlo do poválečného vývoje české poezie, prózy a dramatu. Vydáním sbírky Monology (1957) uzavřela se první, básnická etapa Kunderova díla (vedle prvotiny Člověk zahrada širá, 1953, přinesla poému Poslední máj, 1955). Výsledkem úsilí několika dalších let byl esej Umění románu (1960). Vzápětí nato ponořil se autor do intenzívní práce na dramatu Majitelé klíčů (časopisecky 1961); v něm přes námět z období nacistické okupace a přes demytizující líčení osudu maloměšťácké rodiny promlouvá aktuální filosofické podobenství o lidské malosti, která nutně hyne pro svou nevědomost a neschopnost podílet se na vytváření dějin. Ani divadelní hrou však Kunderovo hledání neskončilo. V září 1963 vydal M. Kundera povídkový triptych Směšné lásky. Osudy Směšných lásek se podobaly osudům Kunderových básnických sbírek; i v tomto případě jde o knížku trochu opožděnou. Všechny tři "melancholické anekdoty" (jak zní podtitul) - Já truchlivý bůh, Sestřičko mých sestřiček a Nikdo se nebude smát - vycházely totiž během čtyř let v časopise Plamen. Již tehdy se objevily u čtenářů protichůdné názory na tyto prózy; zejména se týkaly novely Já truchlivý bůh. V pravidelné čtenářské anketě Plamene o nejvýraznějších příspěvcích minulého ročníku byly v kategorii prózy odměněny Kunderovy povídky Sestřičko mých sestřiček a Nikdo se nebude smát. Pro knižní vydání byly pak povídky v nepodstatných detailech upraveny. Ke třem prózám Směšných lásek patří svým charakterem také další Kunderova povídka - Zlaté jablko věčné touhy; budeme k ní tedy v našich výkladech rovněž přihlížet.
V údobích literárního procesu, která tvoří předěl, v údobích, kdy se střídají literární směry a názory, využívají zápasící strany všech bojových prostředků. Jsou to vedle manifestů a statí proklamují cích nové programy také kritiky děl předchůdců nebo odpůrců, pamflety a polemika s nimi. Svébytnou formou literární kritiky bývá satira, jejíž druhová šíře se prostírá od epigramu, ironické glosy až k parodii a travestii. Dokladů k potvrzení této teze bylo by možno uvést velmi mnoho. Z české literatury si připomeňme např. nástup májovců a jejich boje se zastáncem reakčního staromilectví Jakubem Malým, potyčky Jaroslava Vrchlického s některými představiteli generace let devadesátých, persiflážní výpady Jiřího Hausmanna proti zástupcům měšťácké literatury v dvacátých letech našeho věku atp. Chceme v tomto článku sledovat způsoby, jak satirou bojoval za vyšší úroveň české literatury v dvacátých letech 19. století Fr. L. Čelakovský.
Talentovaný herec Josef Skřivan, ač rodem z Prahy (10. 8. 1902) věnoval svá nejtvořivější léta Brnu. Přišel z Prahy do Brna r. 1930 a působil tu s roční přestávkou (sezóna 1931/32) až do r. 1941. Divadlo začal Skřivan hrát r. 1920 u kočovných společností, jichž poznal celkem osm. Roku 1925 byl angažován Josefem Burdou do stálého divadla na Kladně. Po dvouletém působení na Kladně odešel Skřivan do Pardubic k Východočeské činohře, později na tři sezóny do Osvobozeného divadla. V Brně vytvořil Skřivan své nejpozoruhodnější postavy.