Stopadesáté výročí Havlíčkova narození (*31. října 1821) je jistě důvodem k zamyšleni nad dílem vynikajícího publicisty a básníka, jehož osobnost se v našich dějinách stala symbolem skoro stejně tak jako postava Husova. Ale Havlíčkovo dílo nemusí čekat na jubilejní příležitosti, aby se objevila nebo byla připomenuta jeho závažnost. Je přítomno, třeba si to neuvědomujeme, v našem duchovním a myšlenkovém světě, působí na mravní atmosféru naší současnosti - obvykle sice nikoli jako příklad, ale přece jako znepokojivá norma etického jednání. Protože chceme zdůraznit právě tuto mravní stránku Havlíčkova významu a působeni, zaměřujeme se ve své úvaze na otázky Havlíčkova vztahu k církvi a náboženství, jež chceme osvětlit především na Epištolách kutnohorských, díle, které nepochybně znamenalo nejvýraznější český protest proti nastupující rakouské reakci po zmařených nadějích roku 1848.