V údobích literárního procesu, která tvoří předěl, v údobích, kdy se střídají literární směry a názory, využívají zápasící strany všech bojových prostředků. Jsou to vedle manifestů a statí proklamují cích nové programy také kritiky děl předchůdců nebo odpůrců, pamflety a polemika s nimi. Svébytnou formou literární kritiky bývá satira, jejíž druhová šíře se prostírá od epigramu, ironické glosy až k parodii a travestii. Dokladů k potvrzení této teze bylo by možno uvést velmi mnoho. Z české literatury si připomeňme např. nástup májovců a jejich boje se zastáncem reakčního staromilectví Jakubem Malým, potyčky Jaroslava Vrchlického s některými představiteli generace let devadesátých, persiflážní výpady Jiřího Hausmanna proti zástupcům měšťácké literatury v dvacátých letech našeho věku atp. Chceme v tomto článku sledovat způsoby, jak satirou bojoval za vyšší úroveň české literatury v dvacátých letech 19. století Fr. L. Čelakovský.