Týká se vývoje a stavu jednotlivých žánrů, popisuje celkovou situaci ve vybraných lokalitách nebo regionech, snaží se postihnout povšechný stav na území jednotlivých národů anebo dokonce směřuje k nastínění poměrů na širším nadnárodním území, jako to třeba učinil před krátkou dobou * Gusev v rozpravě O současném folklóru u * národů.
A všecky tyto dílčí práce jsou provázeny v menší nebo větší míře i metodologickými a teoretickými vývody a rozbory, jež se pokoušejí objasnit pojem současného folklóru, jeho hlavní znaky a klíčové tendence.
Zájem o stav a vývoj folklóru v současnosti je, jak víme, vlastně součástí širšího zájmu o celou současnou kulturu, o její obsah, proměny a místo v životě dnešní společnosti.
Folkloristika postupuje po boku ostatního národopisného bádání, ozřejmuje jednu komponentu lidových tradic a lidového života a přispívá tím k poznání a výkladu celé lidové kultury.
Objasnit stav a trendy v současném folklóru znamená zároveň vyložit jeho proměny a jejich příčiny a taky nastínit, jaké místo a funkci mají a mohou dostat jevy lidové kultury v celkovém kulturním životě dnešního člověka.
Úsilí o * vychází z vědomí historické proměnlivosti lidové kultury a folklóru, z vědomí nepřetržitého procesu změn, v němž se uplatňují dvě protikladné síly, tradice a vývoj.
Už od časů, kdy se věda začala systematicky zabývat lidovou kulturou, provázela své počínání výstrahami a skeptickými výroky o jejím zanikání a proměnách.
Právě ona perspektiva pohasínající staré původní tradice se od časů romantismu stávala pro badatele i argumentem a pobídkou k rychlejšímu a intenzívnějšímu sbírání a studiu.
Národopisci se postupně snažili i odkrýt vnější a vnitřní faktory, jež v uplynulém století i v posledním období vyvolaly vývojové změny v lidové kultuře a folklóru, od příčin politických a hospodářských, industrializace a kolektivizace zemědělství, provázené migrací obyvatelstva, přes činitele technické, elektrifikace, mechanizace, rozvoj komunikací a masových komunikačních prostředků, až po faktory společenské, změny zaměstnanecko-sociálnístruktury, urbanizace, a kulturní a psychologické.
Jestliže však badatelé dříve chápali osudy lidové kultury jako její pozvolný nebo radikální ústup a zánik, proniká v novější době více a více vědomí, že jde o její proměny a vývoj, byť někdy hluboké a pronikavé.
Jestliže již dnes tento vývoj se nám v úvahách znalců písně lidové rýsuje, musíme již dnes nařizovati své bádání tak, abychom vývoj písně lidové předjímali, aby tak celý jev ve své mnohotvárnosti v budoucnosti mohl býti pojat v obor našeho bádání a abychom jednou nemuseli znova stavěti od základu.
Ozvěny onoho názoru, jenž v proměnách lidové tradice spatřoval její agónii a smrt, se ještě tu a tam z různých stran dlouho vracejí, ale * jedině správné a možné se jeví ono stanovisko, jež současný stav folklórní tradice chápe nikoliv jako etapu jejího zanikání, nýbrž jako jeden úsek jejího celkového přirozeného vývoje.
Není pochyby o tom, že všecka posavadní práce a úvahy nad současným folklórem rozšířily vědomosti o tom, jak se v posledních desetiletích ústní tradice vyvíjely a jaký je jejich dnešní stav v různých zemích a v různém prostředí.
Vyjasnily se i některé záležitosti teoretické, hlavně v pojetí, jaké složky a jaké prvky vytvářejí současnou folklórní tradici a jaké tendence v ní probíhají.
Ale zároveň se taky ukazuje, že některé záležitosti potřebují dále rozvést a znovu osvětlit, neboť badatelé v nich došli nejen k rozporným stanoviskům, ale mnohé problémy i pominuli.
Když přijmeme za chronologické hranice současného folklóru pojetí * Guseva, nenajdeme sice u všech badatelů úplně shodné stanovisko, ale opřeme se o východisko, jež je dostatečně zdůvodněné a vyhovující.
Gusev připomíná, že folklór není ani novinovou kronikou, ani publicistikou, ani žurnalistickými novinkami, ani módními estrádními popěvky, ale že je to umění rozvíjející se podle specifických zákonů odrazu skutečnosti, a proto jeho krátkodeché aktuální kalendářní hodnocení není možné a adekvátní.
Navrhuje ohraničit současný folklór delší výraznou historickou etapou, u slovanských národů obdobím poválečným spjatým s rozvojem socialistického systému.
I kdybychom vzali v úvahu některá jiná kritéria chronologického ohraničení současného folklóru, nebylo by nutné od Gusevova vymezení upouštět ani je podstatně korigovat.
Jde o rozpor mezi folklórem současnosti a folklórem v současnosti, anebo, formulováno jinými slovy, mezi novým folklórem, jenž je bezprostředním a svébytným reflexem současnosti, a mezi tradičním folklórem, jenž v méně nebo více změněných formách žije i v současnosti.
Někteří badatelé omezují současný folklór jen na jevy zcela nové, netradiční, neboť právě v nich se podle jejich mínění jednoznačně promítají rysy současnosti a soudobého vývoje lidové tradice jako nová kvalita, zatímco tradiční folklór nazírají jako reziduum nebo dědictví minulosti, jehož existence se pouze prodlužuje do přítomnosti.
Gusev přiřazuje rovněž tradiční folklór k současnému folklóru, ne však všecko folklórní dědictví jako celek, nýbrž tu skutečně živou jeho část, která se obnovuje, aktualizuje a spojuje s pevnými prvky lidového života, organicky existuje v každodenním životě lidových mas, uspokojuje jejich duševní potřeby a bezprostředně vyjadřuje jejich názory, psychologii a estetický vkus.
Už z toho prostého důvodu, že folklór nezná takových radikálních změn jako například literatura a že by opačné stanovisko vedlo k vyloučení bylin, ukrajinských dum, jihoslovanských junáckých písní, balad, fantastických pohádek z folklórní tradice slovanských národů # a # století, protože všecky tyto projevy vznikly mnohem dříve.
Právě tuto stránku podtrhl polský národopisec * Linette, když vymezil pojem současného folklóru jeho funkcí a zařadil do něho všecky jevy, ať už tradiční, nebo nové, anebo přejaté z jiného kulturního prostředí, pokud se v lidovém prostředí objevují jako aktuální a plní v něm nějakou živou funkci.
Žádnou nově přednesenou tradiční píseň nebo nově vyprávěnou tradiční pohádku, pověst, humorku nelze brát jako pasivní a mrtvou kopii staré skladby, nýbrž každá interpretace je rekonstrukcí, reprodukcí textu, jak to formuloval Čistov.
To vlastně znamená, že každá nová interpretace tradiční folklórní skladby je i novým tvořivým aktem, že při tom vlastně vzniká výtvor nový, aktuální, současný.
Ze synchronického hlediska mluví literární historie o aktuální literární situaci, do níž patří souhrn literárních hodnot bez ohledu na čas jejich vzniku a původ, zejména soudobá literární tvorba, nová literární díla a literární dědictví, tedy výběr živých hodnot z národní literární minulosti.
Zároveň však je zřejmé, že přechod mezi novými a tradičními skladbami je povlovný a že hranice mezi nimi není natolik ostrá jako mezi soudobou literární tvorbou a literárním dědictvím.
Pojetí současného folklóru jako organické jednoty jevů tradičních a nových se tedy z mnoha důvodů jeví jako plně oprávněné a pouze pomocí tohoto pojetí můžeme adekvátně a všestranně objasnit, jaké potřeby folklór v lidovém životě splňuje, jaké místo má v současné kultuře a jaké jsou jeho rozlohy a vlastnosti.
To však neznamená, že bychom měli hranice mezi novými a tradičními jevy zcela ignorovat a že by se celé pole tradičního folklóru žijícího v současnosti mělo chápat jako nediferencovaný celek.
Projevy nového folklóru, ony novotvary, jež vznikly jako originální průmět a kvalitativně zvláštní výraz nové společenské situace, nových životních podnětů a pocitů, vypovídají zvlášť příznačně o některých aktuálních stránkách současnosti.
Kolují v ní jevy a prvky, jež vykazují veliké rozšíření a vitalitu, ale vyskytují se v ní i skladby a elementy, jež se udržují jen v úzce ohraničené paměti nejstarších lidí a jež zřejmě jsou mizejícími relikty.
Lze si tedy fond tradičního folklóru udržujícího se v současnosti představit jako hierarchicky složený z mnoha různých vrstev, od vrstev frekventovaných a životných až po vrstvy mělké a polomrtvé, neboli, jak říká na jednom místě Gusev, archaické, reziduální, dožívající.
Jejich vzájemný poměr a přesuny mezi nimi, jejich narůstání, stabilita nebo ústup a mizení pak odhalují rozličné dílčí vývojové tendence folklórní tradice v současnosti.
Sledovalo výskyt a přesuny jednotlivých žánrů v lidovém podání a ptalo se, které z folklórních žánrů si podržely životnost a uchovají se v současném podání a které naproti tomu z živé tradice a povědomí mizejí nebo docela vymizely.
V tom směru dospěli badatelé k bohatým a průkazným výsledkům, jež nejenom objasňují povšechný stav folklórní tradice, ale i přispívají k poznání historického vývoje jednotlivých žánrů.
Není pochyby, že taková koncepce folklórní tradice jakožto systému folklórních skladeb se opírá o literárněvědné nebo hudebněvědné východisko, že jednostranně redukuje folklórní tradici na statické jevy, a že proto není s to ji dostatečně široce a hluboce vyložit.
Zejména ekologicky orientované studium folklóru v posledním půlstoletí ozřejmilo, že folklórní skladba je pouze jednou z konstitutivních složek folklórní tradice.
To znamená, že výzkum a výklad současného folklóru nesmí se omezit na folklórní skladby a žánry, ale že badatelským objektem a cílem je v stejné míře i jejich život, jejich funkce ve společnosti, jejich úloha v sociálním a kulturním životě dnešního člověka.
Jestliže máme rozvést tyto požadavky, tu se objeví, že rozbory současné folklórní tradice by se měly v rovné míře zabývat celým souborem faktorů, v nichž se projevují život a proměny folklórní tradice.
Pronikavé změny v zaměstnanecké a sociální skladbě obyvatelstva proti minulosti, vznik nových vazeb uvnitř sociálních útvarů a skupin, vytvářejí v životě folklóru zcela novou situaci.
Vedle bezprostředního přirozeného kontaktu, jenž si uchovává i v dnešním životě důležitý podíl, narůstá význam technických médií, tisk, kniha, rozhlas, televize, kino, divadlo, stoupá úloha organizací a institucí, spolky, soubory, slavnosti, kulturní domy a kluby.
Některé funkce zčásti nebo naprosto mizejí, magické, obřadové, náboženské, pověrečné, jiné výrazně vystupují do popředí, zábavné, estetické, výchovné, poznávací, reprezentativní, komerční.
Poměr k vysoké kultuře a oboustranné vlivy mezi folklórem, lidovou kulturou a vysokou profesionální kulturou se dostávají do nové kvantitativní i kvalitativní polohy.
Je zřejmé, že takto zaměřený výzkum současné folklórní tradice nevede k pouhému popisu folklórních jevů, k výčtu skladeb a žánrů žijících v současnosti, nýbrž že hlavně zdůrazní procesy a tendence, jež se v současné folklórní tradici uplatňují, a že deskripce samotných folklórních skladeb není než dílčím bodem celkového výkladu.
Už dávno se v bádání zdůrazňuje, že lidová kultura a folklór jako její zvláštní a částečná složka nepředstavují žádnou izolovanou sféru originálních původních projevů, ale že jsou mnohostranně, aktivně a obapolně spjaty s vysokou kulturou a profesionálním uměním.
Už na sklonku # století našly tyto názory výraz ve formulaci recepční teorie lidové písně, nahrazující romantickou koncepci produkční teorie a zdůrazňující moment tvořivého přejetí umělých výtvorů v lidovém prostředí.
Tyto poznatky vedly postupně k soustavnému šetření vztahů mezi lidovou a vysokou kulturou, mezi folklórem a literaturou, mezi lidovou písní a umělou hudbou, ba dokonce až i k skeptickým názorům o původnosti a hodnotě lidových tradic, jak to extrémně vyjádřila neumannovská koncepce pokleslých hodnot.
Už Václavek vyslovil jednoznačně mínění, že folklór nelze studovat ani bez analýzy vztahů k umělým profesionálním projevům, ani bez důkladného rozboru jevů, jež stojí mezi oběma těmito oblastmi pololidové a pololiterární produkce, kramářského a společenského zpěvu, knížek lidového čtení, produkce veršujících samouků.
V současnosti se poměr mezi folklórem, umělými a poloumělými formami tvorby jeví ještě aktuálnější a složitější než v minulém století nebo v minulých desetiletích.
Badatelé zabývající se současným stavem folklóru nemohou proto tyto jevy a jejich vzájemné filiace ponechat stranou, už proto ne, že hranice mezi nimi a mezi vlastním folklórem je mnohdy zcela pohyblivá a prostupná.
Umělá tvorba, zlidovělé folklorizované skladby, insitní, naivní ochotnická tvorba a produkce, folklorismus, masová umělecká tvořivost, to všecko jsou pojmy, jež se objevují v kontextu s úvahami nad současnými folklórními tradicemi v rozličné souvislosti a s rozličným důrazem.
Někdy dochází až k ztotožnění nebo podřazení folklóru pod lidovou tvořivost, jindy se včleňují některé jevy jako pololidová produkce nebo folklorismus pod lidové umění.
Nebudu se na tomto místě pokoušet o přesnou definici jednotlivých jmenovaných skupin, neboť by to zabralo příliš mnoho místa a vyjdu z jejich běžného pojetí, jak se v bádání ustálilo.
Snad nejpřesněji definoval onen rozdíl * Čistov pomocí teorie komunikace, když rozlišil oblast bezprostřední, přirozené, ústní komunikace na jedné straně a sféru komunikace zprostředkované, probíhající pomocí technických médií.