Vývoj soudobé vědy jako celku i jejích jednotlivých oblastí vyžaduje stále naléhavěji jak studium sociálního kontextu vědy a jejích sociálních důsledků, tak i široké a hluboké teoretické zobecnění a důslednou filozofickou interpretaci tohoto procesu a jeho výsledků z hlediska marxisticko-leninskéfilozofie.
Dnes jde zároveň a především o analýzu a pochopení způsobů práce a myšlení soudobé vědy, tedy toho, co se obecně nazývá metodologií vědeckého poznání, včetně všech světonázorových a ideologických souvislostí.
Jinak řečeno jde o to, že vývoj soudobé vědy vyžaduje studium samotného procesu vědecké tvorby, vědeckého poznání, postižení logiky jeho vývoje, perspektiv a důsledků.
Metodologie vědeckého poznání má z hlediska marxistické filozofie charakter obsahového logicko-gnoseologickéhosystému, který má poskytnout celistvou představu o procesu vědeckého poznání i o jeho jednotlivých prvcích, formách, etapách.
Jde o to, odhalit i specifické rysy tohoto vědeckého poznání, které je usměrněno na dosažení nového, na proniknutí do podstaty studovaných objektivních jevů a které je teoretickou formou osvojení si objektů subjektem v celospolečenském smyslu.
Pod logikou zde máme proto na mysli jak formální, tak i dialektickou logiku, která v marxistické filozofii plní funkci obecné metody pohybu myšlení k pravdě.
Abychom dnes mohli adekvátně studovat libovolnou konkrétní formu vědeckého myšlení a poznání, musíme zde aplikovat jak filozofickou metodu materialistické dialektiky, tak i aparát formální logiky.
Musíme si být ovšem vědomi toho, že jedna věc je užití prostředků moderní formální logiky k metodologické analýze poznání, bez čehož se neobejde ani marxistická metodologie vědy, a druhá věc je hodnocení těchto prostředků, jejich vztahu ke skutečnosti, pojetí vztahů logiky a jazyka.
V rámci marxismu je chápána dialektická logika jako teoreticko-poznávacízáklad formální logiky, což nijak nezmenšuje, ale naopak zvětšuje heuristické možnosti formálně logických metod jako metod sloužících k objevování nových výsledků, k postupu od známého k neznámému.
Metodologický význam soudobé formální logiky pro filozofický výzkum však nelze přeceňovat a klást na ni úkoly, které nemůže vyřešit, tím méně redukovat filozofii na tuto logiku.
Logická stránka výzkumů musí být vždy doplňována gnoseologickou analýzou procesů vědeckého poznání, což konkrétně znamená aplikovat zde principy marxistické filozofie a především dialektické logiky, kterou nutno chápat jako konkretizaci dialektiky v oblasti logických forem.
Marxistická filozofie přesvědčivě dokázala, že jen z pozic dialektické logiky lze správně reprodukovat proces vědeckého poznání, odhalit objektivní zákonitosti vývoje vědy, zhodnotit úlohu, význam i meze různých prostředků a metod vědeckého výzkumu, které rozpracovává formální logika.
Sama se zabývá rozpracováním takových metod, přechod od abstraktního ke konkrétnímu, učení o kategoriích, úloha rozporů, jednota indukce a dedukce, absolutní a relativní pravda, které mají zásadní význam pro logiku a metodologii vědeckého poznání.
Všechny marxistické koncepce v této oblasti proto zdůrazňují, že nemůže jít pouze o formální, ale i o obsahovou stránku procesu vědeckého poznání, že cílem je zde postižení vědecké tvorby jako určitého celku a prostředkem všechny existující logické nástroje včetně aparátu formální a dialektické logiky.
Jde přitom v podstatě o tři skupiny pojmů a kategorií, jednak o kategorie, které vyjadřují základní prvky vědeckého poznání, dále o pojmy, jež charakterizují různé stránky vědecké teorie, a konečně o pojmy, jež tvoří obecně metodologické předpoklady každého vědeckého poznání a výzkumu.
Nestačí proto omezit se na obecné tvrzení, že vznik nových vědeckých teorií je zákonitým procesem, jehož podstata je vyjadřována v zákonech a kategoriích materialistické dialektiky.
Marxistická metodologie si dnes klade za cíl detailně v této oblasti odhalit na základě analýzy vzniku a vývoje teorií soudobé vědy proces pohybu našeho myšlení k novým poznatkům, k objektivní pravdě, k vědecké teorii.
Při rozpracování kategorií a pojmů metodologie vědeckého poznání jde tak v podstatě jak o další rozvoj marxistické gnoseologie, tak i o prohloubení možností její aplikace ve vědě, o další upevnění svazku dialektického materialismu a speciálních věd, tedy o úkol, který nám odkázal Lenin a který marxistická filozofie nemůže splnit pouze deklarativně, ale konkrétní prací na konkrétních úkolech soudobého vědeckého poznání.
V rámci marxistické, především sovětské filozofie a metodologie vědeckého poznání existují ovšem různé názory na některé speciální otázky včetně některých otázek koncepčních a terminologických.
Domníváme se, že filozofii a metodologii vědy nelze redukovat na logiku vědy, že dialektika je filozofickou metodou vědeckoteoretického myšlení a že jen ve spolupráci dialektické a formální logiky lze spatřovat hlavní záruku pozitivních marxistických výsledků na tomto poli.
Souhlasíme však s názorem, že koncepčně by na tomto poli nemělo jít jen o pouhou aplikaci dialektické a formální logiky, ale o speciální teoretickou oblast poznání, která má svůj * objekt a své základní pojmy a studuje především metodologickou stránku vědeckého poznání, ovšem v jednotě s ostatními aspekty marxistické gnoseologie a ontologie.
Existuje ovšem ještě i další směr výzkumů, v sovětské filozofii tradičně označovaný jako filozofické otázky přírodních věd, jenž však nemá vyhraněně metodologický charakter, o který nám zde jde především.
Souvisí to přímo se světonázorovým zaměřením a ideologickou povahou naší filozofie, která chápe vědu v jednotě s filozofií, metodologií, v jednotě s marxistickou ontologií.
Jde zde o dvojjediný úkol, při kritice nemarxistických názorů rozvíjet pozitivně naši filozofii a při rozpracování klíčových otázek naší filozofie zároveň provádět fundovanou kritiku všech nepřátelských názorů.
Zásadní význam má zde Leninova kniha Materialismus a empiriokriticismus, kde Lenin zkoumal gnoseologické zdroje a přírodně historické kořeny machismu, jeho kritika se však vztahuje i na celý soudobý neopozitivismus.
Někteří autoři se dokonce domnívají, že západní vědce už neovlivňuje ani tak neopozitivismus, jako spíše reálná metodologie přírodních věd, která má materialistický a dialektický charakter, a odvolávají se na stanovisko realismu, což je podle těchto autorů v podstatě ideová pozice materialismu.
Tento názor se nám zdá příliš optimistický, i když je pravda, že v posledních letech neustále sílí volání i po metafyzice vědy, což je jen jiný termín pro filozofickou analýzu vědy a vědeckého poznání ve všech jeho podstatných sociálních, ontologických a gnoseologických aspektech.
Nebylo ovšem naším úkolem rozebrat zde všechny otázky, jež souvisí s kritikou neopozitivistické koncepce a s marxisticky chápanou metodologií vědeckého poznání.
Zvolili jsme si jen jednu otázku, ale přitom podle našeho názoru otázku klíčovou, protože její řešení má vliv i na ostatní podstatné otázky vědeckého poznání.
Předpokládá se pouze, že v systému vědeckého poznání existuje určitá třída tvrzení, jež je spojena s pozorováním a experimentem a která bývá nazývána empirickou úrovní poznání.
Neopozitivisté Vídeňského kruhu se svého času snažili vydělit základní věty, které měly vyjadřovat smyslově dané senso data bez jakéhokoli racionálního zprostředkování.
Podobný krajní názor se dnes již vyskytuje pouze zřídka, avšak tendence považovat empirické poznatky za očividné, obecně přístupné a dosahované přímým pozorováním zde zůstala.
My zde rozlišujeme jednak poznatky, při jejichž ověřování lze bezprostředně použít údaje pozorování a experimentu, jehož obsah může být vyjádřen pomocí termínů, které se vztahují k pozorovaným předmětům a vztahům.
Na druhé straně jde o poznatky, jejichž ověření nelze bezprostředně provést pomocí pozorování a experimentu, a jejichž obsah nemá tedy bezprostřední smyslový korelát.
Jde zde o poznatky a úroveň vědění, které je formováno do specifické soustavy teorie, která vysvětluje empirická fakta a poskytuje možnost jejich předvídání.
Rozlišení teoretického a empirického v poznání není proto logickým, ale gnoseologickým problémem, neboť jde o problém vztahu poznání a skutečnosti, o ověření poznatků, pozorovatelnost a nepozorovatelnost, o pravdivost, a nikoli pouhou logickou správnost.
Marxistická metodologie vědeckého poznání vychází z kvalitativní, specifiky teoretické úrovně poznání, z neeliminovatelnosti jeho obsahu, který nelze chápat jako pouhou zkratku nebo empiricko-induktivnísumu údajů pozorování.
Teoretické poznání vzniká z empirického, avšak nikoli ve smyslu formálně logického odvození, ale ve smyslu genetické prvotnosti nižších úrovní poznání, méně zprostředkovaně spojených s empirickou skutečností ve vztahu k vyšším úrovním.
Sama formálně logická analýza vědeckého poznání, která pracuje s hotovými poznatky, musí pak vycházet z neredukovatelnosti teoretické úrovně na empirickou, jinak nevyjde ze zajetí neopozitivistických schémat.
Ne všechny jeho prvky realizují tento vztah jednoznačně, ale jen jeho jednotlivé body, kterými jsou zpravidla teoretické pojmy, jež obsahují znaky poukazující na podmínky jejich empirického užití.
Jako výsledek tohoto zjištění poskytuje empirické myšlení pravdivý fakt, avšak často bez hlubší analýzy a srovnání faktů, jejich významu a důležitosti.
Výsledky empirického myšlení je proto nejdříve třeba seskupit do empirické soustavy poznatků a přes řadu teoretických analýz a hypotéz přejít k teorii.
Teorie je základní formou vývoje soudobé vědy, a to proto, že teoretické myšlení jde hlouběji než pouhé empirické poznatky, odhaluje zákony objektivní skutečnosti.
Vzniká však zároveň potřeba, aby při rozlišování úrovní poznání byl jasně rozlišován pojem teorie v širším smyslu jako vědeckého poznání vůbec a praxe, předmětné činnosti, teoretické a empirické úrovně poznání, a teorie jako specifické soustavy poznání.
Empirické poznání se stále ještě často redukuje na jazyk pozorování, na údaje přístrojů a laboratorní protokoly, přičemž se z něho vylučuje popis experimentu v celku, konstrukce a principy fungování přístrojů.
Pozorované údaje jsou však vůči subjektu relativizovány, protože pouze tehdy, má-libadatel k dispozici pojmy o přístroji, o metodice a cíli experimentu, se tyto údaje pro něho mění ve vědecký poznatek.
Protože popis přístrojů není možný bez jazyka odpovídající teorie, stávají se věty pozorování vědeckým poznatkem jen v kontextu jazyka teorie, jehož pomocí se popisuje pokus jako celek.
Právě proto je nezbytná zvláštní etapa poznání, pohyb od empiricky zjištěného schématu chování k poznání samotného systému jeho mechanismu a struktury.