27. listopadu 2008
Marie Nováková
P1B
1. písemná slohová práce
Vypravování
Téma: Stalo se to jedné noci
Osnova: 1) Zradil mne, proč?
2) Prosincová noc, chladná a poslední
3) Chci to zažít znovu
4) to byl její konec
Ten grázl. Ten hnusný, zlý, prolhaný grázl. Věřila jako nikdy nikomu a on ji udělá tohle. Vyspí se s největší děvkou v okolí. Zesměšnil ji před všemi. Jde se opít. Nic z toho neměla dělat, nemělo se to stát, neměla mu věřit.
Vyšla ze dveří domu do chladné prosincové noci. Měla na sobě jen triko, obličej rudý a napuchlý od pláče. V ruce svírala láhev vodky a kráčela tmou po ulici. Oranžově svítící lampy vytvářely na sněhem poseté dlažbě malé ostrůvky světla. Po několika metrech zpomalila. Vrávoravým krokem došla k lavičce, položila na ni flašku a začala hledat cigarety. Zapálila ji. Střídavě pila vodku a potahovala jednu cigaretu za druhou. Neustále se jí z očí řinuly slzy. Obličej ji pálil od slaných slz a zimy, která tu noc panovala.
Na kostelní věži odbila půlnoc a Sára se odhodlala vykročit do tmy znovu.
Objevila se v ulici, kterou nikdy dřív neviděla. Byla úzká a temná. Zdálo se, že domy, které ulici svíraly, byly prázdné. „Je tu někdo?“ Zvolala do ticha. Cítila se nesvá, jakoby tušila, že ji tahle noc změní život navždy. Ze tmy se po několika váhavých krocích vynořila postava malé neuvěřitelně pohublé blonďaté dívky.
„Dáš si semnou, Sáro?“ řekla blondýnka lehce chraplavým hlasem, vůbec se nehodícím k její něžné tváři. Ano, něžnou tvář měla, přesto však v jejích jemných rysech bylo něco drsného.
„Co bych si s tebou měla dát? A odkud znáš mé jméno?“ Sára věděla, že jí tahle dívka nebude schopna ublížit, a tak přistoupila o krok blíž.
„Crack,“ to bylo jediné, co řekla. Klid v jejím hlase Sáře naháněl strach, neustoupila však ani o krok.
„Co tím chceš říct? Jak to myslíš, crack? A jak se jmenuješ?“ Dál vyzvídala.
„Dáš si semnou, Sáro?“ děvče nepřítomně hledělo do neznáma, skrz Sářinu hlavu.
„Ano, dám si,“ slova z ní vyletěla dřív, než její mozek začal o případném „ano“ uvažovat.
„Jsem Klára,“ poprvé od okamžiku jejich střetnutí se její oči zaostřily. Usmála se a podala Sáře něco jako cigaretu. Sára ji vložila do úst a zapálila. Pocit, který se dostavil, byl nepopsatelný. Nejprve pocítila slastné mravenčení v podbřišku, a potom se stalo něco, co lze přirovnat minimálně ke stonásobku orgasmu. Nádhera. Měla pocit, jakoby to trvalo celou věčnost, ve skutečnosti to bylo jen několik minut. Nával štěstí, slasti a neuvěřitelné sebedůvěry náhle zkončil a jako prudký náraz do jejího těla pronikla bezmoc. Ležela na zemi s tváří přitisklou ke zledovatělé zemi a čekala, kdy zemře. Byla uvězněná ve vlastním těle a nebyla sto se osvobodit. Jejími údy prostupovala bolest k ničemu nepřirovnatelná a tělo jí nechtělo poslouchat. Chtěla co nejrychleji zemřít. Přála si, aby ta šílená bolest zkončila. Bolest jí zamlžila mysl a poutala ji k zemi.
Chtěla se vrátit do sebevědomé, štěstím opojené Sáry, nechtěla ležet ve smrtelné agonii. Potřebovala další dávku. Udělala to, znovu a znovu. Crack, LSD, heroin. Vzestup a pád. Pořád dokola. Její život vstoupil jako miliony dalších do nekonečného koloběhu slasti, štěstí, bezmoci a bolesti. Konec všeho.
Černé obleky, pláč, matka klečící u dcery. Ptá se proč a neví, jak bude žít dál. Copak tohle mladé děvče mělo takhle zkončit? Bůh neexistuje, spravedlnost není. Pohublé a bílé tělo krásné Sáry, sepjaté ruce. Leží v rakvi, bez pocitu štěstí, slasti a neuvěřitelné sebedůvěry.