1. písemná práce

E. Nováková 1. E

5. 11.

1. písemná práce

Jak jsem překonala sama sebe

(vypravování)

Ahoj, jmenuji se Eva a je mi 17 let. Žiji se svými rodiči v rodinném domku na okraji Prahy. S rodiči jsem nikdy neměla nijak úzký vztah. Nikdy jsem si s nimi nepovídala o svých problémech, jako ostatní dívky v mém věku. Také proto, jsem se tak upnula ke svému koníčku – gymnastice. Gymnastice jsem obětovala všechno. Nebyla jsem jako ostatní teenageři. „Necourala“ jsem každý den s holkama venku ani nechodila do kina. Každý den jsem dřela na svém zdokonalení. Měla jsem jasně vytyčený cíl: 1. místo na mistrovství ČR. Pak ale nastal den, kdy se můj život obrátil vzhůru nohama a můj sen se sesypal jako krabička z karet.

Ten den jsme jeli na navštěvu k babičce s dědou. Silnice by namrzlé a tvořily se na nich sněhové jazyky. I přesto, že je táta výborný řidič, dostali jsme na silnici smyk a narazili do svodidel. Pak už si na nic nepamatuji.

Pomalu otevírám oči. Vůbec nechápu, kde jsem a co tu dělám. Jediné, co si s hrůzou uvědomuji, že necítím vlastní nohy. Pak se otevřou dveře a v nich stojí muž v bílém plášti. Představí se mi jako doktor Sova. Doktor potvrdí moje obavy. Řekne mi, že jsem si při autohavárii poškodila páteř, a že je velká pravděpodobnost, že se už nikdy nepostavím na vlastní nohy. Tímhle sdělením se mi zhroutil celý svět. Nedovedla jsem si svůj život bez gymnastiky představit. Bez ní byl můj život tak smutný a děsivě prázdný. Napadali mě otázky: Najdu ještě odvahu žít? Chci vůbec ještě žít, když jsem ztratila jedinou věc, která dávala mému životu smysl? Schoulila jsem se na nemocničním lůžku a brečela. Nakonec jsem usnula vyčerpáním usnula. Když jsem se druhý den probudila, stáli u mé postele rodiče. Začali mě utěšovat, jistě nic jiného než slova útěchy jsem ani nečekala. Byla jsem úplně na dně. Nevěděla jsem jak dál. Byla i chvíle, kdy jsem jako jediné východisko z mé situace viděla sebevraždu. Naštěstí mě hodně podpořili mí přátelé a rodiče. S rodiči jsem se hodně sblížila. Snad nikdy jsem si s nimi nerozuměla, jako právě tady v nemocnici. Teď už vím, že si na nás osud jednoho dne přichystá těžkou zkoušku, a že jí budete muset překonat. Vyrovnat se sama se sebou. Doufám, že se Vám to podaří stejně jako mně.