hs_030.05

hs_030.05

ProjectPDTSC
Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
Všechno , co jsme měli , to jsme si museli vydělat sami . Sestra mi drobet pomohla , to je fakt . Rozumím . Kde jste spolu bydleli ? To byla tenkrát teda jediná výhoda vojenského života , že manžel hned po svatbě dostal byt , sice maličký , ale nám stačil . Vždyť my jsme toho moc neměli , všechno jsme si museli teprve postupně rychtovat . Bydleli jsme v Domažlicích . I když ho několikrát převeleli jinam , než jsme jinde dostali byt , tak se zase vrátil zpátky do Domažlic . Prakticky od roku 1954 , 1955 bydlíme v Domažlicích , jsem tam teda pořád . Řeknete mi k té svatbě ještě něco ? Myslím , že to by bylo asi všecko , co bych vám tak mohla o té svatbě říct . Bylo to pěkné , byli jsme mladí . Bylo nám dobře , měli jsme se rádi . Podíváme se dál . Kdo je na téhle fotce ? To je můj muž , když tehdy nastoupil do vojenského učiliště , když skončil studium tady na stavební průmyslovce . Měl keramickou větev , ale bylo to na stavební průmyslovce . Tam tenkrát přišli s tím , aby se dali na vojnu , že jim umožní vysokoškolské vzdělání . Myslel si , že by se dostal do Brna na vojenskou fakultu , na obor , ke kterému měl blízko , nějaký stavební . Jenomže když potom dělal zkoušky , bohužel ho z toho vyřadili , protože se mu dělalo špatně na nějakých kolotočích a já nevím , na čem všem . To nevydržel a to oni nebrali . Zkoušky byly přísné na to , aby to zvládali . Potom ho dali do normálního pěšáckého učiliště do Lipníka . Odtamtud to právě je . Ta fotografie je z doby , kdy mu zemřela maminka , to bylo hned v prvním ročníku , v roce 1952 . To jsme ještě nebyli svoji . U jaké jednotky potom sloužil ? Protože byl statný , vysoký , zdravý chlapec , doslal těžký kulomet a měl četu , potom dokonce i rotu . Jenomže dlouho to neměl , protože tehdy byla jiná vojna . Dneska už není žádná , ale třeba když šel na vojnu můj vnuk , to už bylo něco úplně jiného . Vím , že tehdy museli třeba v zimě přebrodit řeku . Vždycky říkával : " Musím těm chlapcům teplometem úplně rozmrazovat boty , mají je přimrzlé ke kalhotám . " Tím , jak z toho vychází oheň . Nevím , jak se to jmenuje . Ti chlapci opravdu zkoušeli dost . Jeho kamarádi mi řekli , on to neřekl , že když byli někde na nějakém cvičení , vždycky za některého slabšího chlapce kulomet vzal a nesl mu ho . Dostal cukrovku , asi to měl drobíček v rodě , a tak byl potom převelený k proviantu , do nějakého záložního střediska . Rozumím . Potom dělal proviantního náčelníka a to už dělal až do doby . . . Vyprávěl vám nějaké příhody z vojny ? Ne . To se tehdy nesmělo , tenkrát byla doba , že ani vlastní manželce nesměli chlapci nic říkat . Já byla věčně s dětmi sama . Oni odjeli na cvičení , my jsme nevěděly , kde jsou , kdy přijedou . Jenom jsme vždycky hlídaly , abychom zatopily v kamnech a ohřály vodu , aby se mohli vykoupat , až přijedou . Na sídlišti v Domažlicích , dneska je to 28 . říjen , tenkrát to bylo sídliště VŘSR , bydlelo hodně žen vojáků . Tam jsme vždycky s těmi ženskými čekaly , kdy se vrátí . Když se v nějaké rodině něco přihodilo , tak než se ten táta zase dostal k nim , byly jsme pohromadě , všechny k sobě . To si pamatuju , dceři byly tři roky . Dostala jsem tak silnou angínu , že jsem vůbec neměla zájem o děti .

Download Source Data • Download text • Dependencies • PML View • PML-TQ Tree View