hs_030.01

hs_030.01

ProjectPDTSC
Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
Ve třídě nás bylo hodně . Počet si už přesně nepamatuju , ale vím , že tehdy to bylo trošku jiné . Tenkrát , když neměla maminka malé dítě kam dát , druhé dítě , které chodilo do školy , si ho vzalo s sebou . To malé dítě ve třídě sedělo třeba dvě , tři hodiny . Samozřejmě ne úplně maličké dítě , ale třeba už předškoláček seděl ve třídě a poslouchal , ani nemukl . Byl spokojený , zvědavý , co se vlastně učíme . Takhle to na vesnicích chodilo . To je zajímavé . Učitelé to tehdy tolerovali . Myslím si , že mezi děcky byla docela velká soudržnost . Prali jsme se , to je jasné . Bydlívali jsme přímo naproti škole . Když byla hlavní přestávka v deset hodin , vždycky se to všechno vyhrnulo a rovnou k nám na dvůr . Maminka jim vždycky dala napít nebo něco , co měla pečeného , a u nás na dvoře si děti hrály . Tak to tehdy chodilo . Měla jste tam nějakou nejlepší kamarádku ? Měla jsem tam kamarádky . Jenomže jsem měla smůlu , že děvčata , která by vlastně byla chodila se mnou , chodila o rok později než já . Byla jsem rozená v prosinci a ony byly třeba v lednu , v únoru příštího roku . Naši mě přivedli do třídy , nevím , kdy to bylo . Asi se k zápisu chodilo v září , možná ještě dřív . Tenkrát rozhodovali přímo ředitelé . Pan řídící Hořký řekl : " Je silná , zdatná , může do školy , " i když mi bylo šest až teprve v prosinci . Šla jsem o rok dřív než moje kamarádky , ty potom chodily o rok déle . Ze začátku to nevadilo , protože jsme byly na vsi . Tam se do čtvrté třídy chodilo více méně pohromadě a furt jsme byly mezi sebou . Ale potom , když jsem šla ze čtvrté do páté třídy ( dělala jsem zkoušky a šla do měšťanky do Přeštic ) , už jsem chodila z celé vesnice já sama . Neměla jsem tam žádnou kamarádku , která by se byla v roce 1934 narodila a chodila se mnou . To mě mrzelo , zvlášť potom za války . Sestra chodila o jednu třídu výš , měla třeba ranní vyučování a já jsem měla odpolední . Do Přeštic to bylo jedenáct kilometrů . V deseti letech už jsem chodila jedenáct kilometrů . Potkávaly jsme se vždycky na půlce , pozdravily jsme se . Sestra šla akorát domů a já jsem šla do školy . Potom už byl večer , už se stmívalo , když jsem šla domů . Bála jsem se , byly tam lesy , jeden byl dost ošklivý . Vždycky jsem přišla do lesa a říkala jsem : " Tati , tati , tati , počkej na mě , nechvátej . " Ale to jsem říkala jen tak schválně . Chtěla jsem , aby si ten , kdo by někde v lese byl , myslel , že jdu s tatínkem . Chudák maminka na mě čekala před lesem , protože se sama bála do něj jít . Ale měla o mě starost , tak na mě čekala aspoň před ním . To jsou takové vzpomínky . Taky bych se bála . Bodejť by ne . Tenkrát ve válce to nebylo jednoduché , bylo to složitější , to už vy mladí . . . Stýkáte se s někým dodnes ? Jezdím tam dodneška . Mám v mém rodišti sestru , má tam chalupu po rodičích . Zrychtovali si to a má tam celou svou rodinu . Když tam přijedeme třeba na pouť , všichni , co ještě žijeme , se tam zase stýkáme .

Download Source Data • Download text • Dependencies • PML View • PML-TQ Tree View