hg_973.05

hg_973.05

ProjectPDTSC
Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.
Byla tehdy ochotná se mnou odejít , ale její otec byl hrozně ortodoxní Žid . Pro něho nebylo myslitelné , aby jeho dcera odešla neoddaná s nějakým člověkem , který ještě navíc není ortodoxní . To nepřišlo v úvahu , takže to celé padlo . Oni sami nechtěli utéct ? Ne , z těch lidí nikdo neutíkal , ti lidi totiž . . . Oni se Němců nebáli ? Řeknu vám to takhle , tehdy přece ještě nebyly vyhlazovací tábory . Nikdo si ještě neuměl představit , že je něco takového vůbec možné . Takhle to pochopte . Kdyby lidi věděli , že je něco takového možné , tak by těch lidí jistě uteklo daleko víc . Ale bylo už celkem známo , že Židi jsou na Ukrajině pronásledováni už od roku 1933 nebo 1935 . Jistě , ale ne od Němců , od Ukrajinců . Od Němců . Takhle to myslíte . Dobře , ale ne takovým způsobem , aby je hromadně vraždili . Vzali jim třeba majetek , nechali je chodit s hvězdou nebo já už nevím . Aby to ale byla továrna na smrt , to si v té době určitě neuměl nikdo představit . Vydali jsme se na východ a byla to cesta skutečně velmi dobrodružná . Náš průvod sestával asi z deseti , dvanácti vozů , protože se po cestě vždy ještě nějaké připojovaly . Na prvním voze byl kulomet a na posledním voze byl kulomet . Lidi , co měli vojenský výcvik , měli ještě pušky . Bylo dobře , že jsme to měli , protože jsme poznali mentalitu Ukrajinců . Neříkám všech , ale celé řady . Na jedné straně jsme se setkávali s takovým projevem , že stáli na návsi a smáli se nám , jak Rusové utíkáme . Možná se na Němce těšili . Ale byly i horší věci . Přepadali nás nějaké ukrajinské nacionalistické " bojůvky " přímo palbou , taky jsme to odnesli nějakými zraněními . Myslím , že tam byl i jeden mrtvý . Další věc byla , že po cestě byly pokácené stromy . Museli jsme samozřejmě zastavit , slézt z vozů , odklidit překážky a tím jsme skýtali krásný terč . Ty dva kulomety to nakonec všechno . Kdybychom ty kulomety neměli , tak nevím , jak bychom to zvládli . Tímto způsobem jsme jeli až do Vinnycje . Vinnycja je větší město na půli cesty mezi Kyjevem a Lvovem . Vinnnycja . Ve Vinnycji se to rozpustilo , teď už se staral každý sám o sebe , protože koně už nemohli dál . Byli utahaní , už to vůbec nešlo . Tam už to ale bylo bezpečnější , civilizovanější . Tehdy se celá parta rozeběhla , nevím , kdo měl kam namířeno . Jak to bývá , začala se náhodně tvořit parta úplně jiná , z lidí , kteří se v životě neviděli a v životě už se neuvidí . Taková parta se vydala na pěší pochod , který jsme šli na východ takových šedesát kilometrů . Došli jsme do místa , které se jmenuje , hned vám to řeknu , Khrystynivka . To bylo městečko , které se vyznačovalo obrovským nádražím . Na tom nádraží byly vlaky seřazeny směrem na východ . Vlaky pro lidi , kteří se chtěli evakuovat , především pro ženy , děti a různé utečence , a už byly plné . Přistavili tam ještě nějaký další vlak , kde byl prázdný vagón . Naše parta , která se mezitím cestou utvořila v počtu deseti , možná patnácti lidí , si vlezla do toho vagónu . Byl to samozřejmě zase dobytčák , pochopitelně . Mimochodem , prosím vás , Pavel Gutman táhnul taky s tou kolonou ? Pavel Gutman měl jiný osud , protože sloužil už za první republiky v armádě a byl hodností dokonce četař .

Download Source Data • Download text • Dependencies • PML View • PML-TQ Tree View