hg_714.00

hg_714.00

ProjectPDTSC

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.

Čtvrtá kazeta , vypráví paní Gerta Čermáková , 14 . února 1997 , Brno . Jak pokračoval váš život ve Vustrafu ? Říkala jsem , že jsme se nastěhovali do vily a ze začátku se Němci velice starali . jsem pak začala chodit , jsem byla lepší . Začali tam chodit každou chvíli nějací Rusáci , kteří byli kdesi . Nevím , jestli byli v vesnici nebo kde . Hlavně chodil nějaký za tou Berlíňačkou do přístěnku a ona chudák si nevěděla rady , vždycky volala . Tak jsem si tam našila nebo namalovala pásku , velikými písmeny " Koncentracionslager " jenom ve zkratce , to ti Rusáci znali , tak aby se nezajímali . Byla jsem ostřihaná , hubená , říkala jsem si , že určitě stejně nemají zájem . Je to dobré . Ale ji tam začali neustále obtěžovat a ze začátku se mi někdy povedlo . . . Podle toho , kdo to byl , jsem řekla , že ona je taky z koncentráku a že to dítě je nějaké tamnější a tak dále . Ale pak se to nevedlo . Pak jsem byla svědkem toho , jak ji doslova zahnali . . . Na dvoře byla od prasete nebo od kozy nějaká malá stáj a tam ji ten Rusák zahnal . Dítě nechal v náručí a tam ji znásilnil , nechal otevřené dveře , prostě zvířata . To byly moje první zkušenosti s Rusy . jsem jich měla plné zuby . Pak to došlo tak daleko , že za mnou začal chodit nějaký velice slušný ruský důstojník . Vždycky přijel na motorce , povykládal , donesl nějaké konzervy , chleba , velice slušně se choval . Pořád jsem bydlela s tou z Bratislavy . Jenže jak viděla , že přijde Rusák , tak hybaj do polí . Hned vzadu byla pole a les . Vždycky jsem říkala : " Pane bože , vím , že to určitě není příjemné , " protože jsem byla ještě děvče poctivé , " když někdo násilím člověka k něčemu takovému donutí . Ale kdyby se to stalo . . . " " Ne , jsem poctivá , nebudu mít nikdy žádný styk . " Říkám : " Vždyť jsi pět let vdaná . " " To nevadí , s manželem jsme nespali . " Bylo mně to divné , ale zřejmě to tak bylo . Jakmile přišel ten důstojník . . . I s pucákem někdy chodil , někdy ho nechal za dveřmi , někdy ho vzal s sebou do pokoje . Za tu dobu nám dala jak ta Berlíňačka , tak lidi z vesnice nějaké oblečení , takže jsem nebyla v tom hadru , co jsem měla . Ta Berlíňačka mi darovala krásný kožich . Říkala : " máš něco do začátku , " a tak dále . Ta Berlíňačka , co tam bydlela , měla svoje věci . Tak mně dala kožich . Usmyslely jsme si , že půjdeme směrem na Neusterlitz . Byl tam malý ruční vozíček , taková kárka , tak jsme to pospravovaly . Dozvěděly jsme se , kde je nádraží nebo kde je nějaká nerozbombardovaná trať . Tak jsme se tam vydaly s tím vozíkem , na to jsem dala ten kožich , konzervy , několik bochníků chleba . Jenže vozík se nám rozpadl , tak jsme se vrátily . Všichni se smáli a vítali nás , jako kdybychom k nim patřily . Jako kdyby to nebyli Němci , kteří nás zabíjeli , to bylo neuvěřitelné . Určitě mezi nimi byli taky , ale přetvařovali se , ale hlavně ženské . Mužské jsem tam , myslím , ani neviděla . Vrátily jsme se , pověsily kožich do skříně a zůstaly tam . Jenže ten milý pan důstojník jednoho dne . . . Bydlela jsem s tou dívkou v přízemí . Dveře z chodby šly do toho pokoje a velké okno bylo dopředu na ulici , bylo zavřené . Najednou , jak jsme seděli , vstal a přibližoval se ke mně .

Download Source DataDownload textDependenciesPML ViewPML-TQ Tree View