Sny
milionů
Afričanů
o
nezávislosti
se
zhroutily
Africké
vlády,
považující
vlastní
tradice
za
primitivní
doslova
v
nactiutrhačném
smyslu,
byly
často
spíše
překážkou
než
pomocí
pokroku.
Bohužel
i
toto
pomohlo
k
šíření
schematického
chápání
všeho,
co
je
spojeno
s
černým
kontinentem.
Letos
je
tomu
30
let,
kdy
byla
v
Addis
Abebě
založena
Organizace
africké
jednoty
(OAJ)
jako
výraz
krystalizace
ideových
odkazů
národně
emancipačního
hnutí
národů
Afriky.
Hlavním
záměrem
OAJ
bylo
usilovat
o
prosazování
africké
solidarity
a
jednoty
v
boji
proti
koloniálnímu
útlaku,
podporovat
rozvoj
celospolečenského
pokroku
a
mezinárodní
spolupráce
na
kontinentě.
Od
této
vskutku
převratné
doby
byly
touhy
a
sny
milionů
Afričanů
o
úplné
nezávislosti
a
ekonomickém
rozvoji
nahrazeny
děsivými
sociálně
politickými
a
hospodářskými
problémy.
Ještě
před
čtvrtstoletím
byla
většina
afrických
zemí
nejen
soběstačná
v
produkci
potravin,
ale
mohla
část
z
nich
i
exportovat.
Dnes
naopak
téměř
celý
kontinent
je
sužován
jejich
chronickým
nedostatkem
a
mnohé
státy
jsou
odkázány
na
trvalé
potravinové
dary
ze
zahraničí.
Rozsáhlá
zemědělská
a
ekologická
degradace,
umocněná
pokračující
lidskou
lhostejností
a
přírodními
živly,
spolu
s
nekontrolovatelným
populačním
růstem
(okolo
3,5
procenta
za
rok)
a
totální
politickou
a
technologickou
ignorací
afrických
pohlavárů
udělaly
z
Afriky
jakéhosi
hladového
obra
v
historicky
rekordně
krátké
době.
Dnešní
Afriku
trápí
mnohdy
komplikované
politické
reformy,
dále
nutná
a
obtížná
stabilizace
ekonomického
rozvoje
při
zabezpečování
základních
životních
potřeb
převážné
většiny
obyvatel
a
v
neposlední
řadě
řešení
zadluženosti,
která
ročně
odčerpává
nemálo
finančních
prostředků
ve
formě
splátek
úroků
a
s
nimi
spojených
služeb.
Je
ovšem
také
pravda,
že
většina
afrických
zemí
si
částečně,
zato
významně
může
pomoci
sama
tím,
že
radikálně
omezí
výdaje
na
neproduktivní
odvětví,
především
na
armádu.
Bohužel
vnitřní
podmínky
(politické
ambice
cynických
individuí)
a
vnější
faktory
(síly
prosazující
zájmy
neokolonialismu
a
zbrojařského
průmyslu)
tomu
zatím
úspěšně
brání.
Jedním,
možná
i
jediným
východiskem
pro
řešení
"afrického
traumatu"
je
návrat
k
původním
myšlenkám
Africké
jednoty.
Prvním
krokem
k
takovému
cíli
je
rozvoj
regionálních
hospodářských
spoluprací
se
záměrem
vytvoření
společensko-politického
spojenectví
mezi
státy,
které
se
mohou
stát
základem
ke
změně
anomálie
hospodářské
a
politické
geografie
kontinentu,
což
se
hlavní
měrou
podílí
na
pokračujícím
zaostávání
a
"rozvoji
nerozvojovosti"
Afriky.
Bizarní
hranice
a
tvary
rozdělující
přirozené
a
společensky
jednotné
celky,
které
zde
zanechalo
koloniální
rozdrobení,
jsou
bezpochyby
hlavní
příčinou
nestability
řady
afrických
zemí.
Vedle
toho
je
nutné,
aby
Afričané
překročili
vlastní
stín
a
zásadně
změnili
bezbarvé
a
loutkové
politické
systémy,
které
zaplavují
africkou
společnost
po
dlouhá
desetiletí.
Spolu
s
tím
se
musí
rovněž
změnit
dosavadní
pohled
vyspělých
demokracií
na
Afriku
jako
na
spíše
okrajový
a
"příliš
problémový"
svět,
závislý
na
pomoci
cizích.
Progresivní
politika
pomoci,
na
rozdíl
od
dosavadní
strategie
mezinárodní
pomoci,
která
je
především
zaměřená
na
hašení
pokročilých
sociálních
krizí,
by
si
měla
vytyčit
za
cíl
hospodářské
vyrovnání
jednotlivých
států
prostřednictvím
poskytnutí
potřebných
investic,
jež
by
sloužily
k
vytvoření
výrobních
kapacit.
Ne
nadarmo
se
totiž
říká:
"Dej
člověku
rybu
a
nasytíš
ho
na
jeden
den,
nauč
ho
používat
rybářský
prut
a
pomůžeš
mu
na
celý
život."
Problémy
Afriky
jsou
velmi
složité
a
jejich
okamžité
a
přiměřené
řešení
je
více
než
aktuální.
Na
rozdíl
od
toho,
co
si
někteří
činitelé
myslí,
že
"zapomenutý
kontinent"
je
záležitostí
okrajové
politiky,
jde
o
potenciální
hrozbu,
která
narůstá
s
pokračujícím
časem.
MESFIN
GEDLU
Autor
je
spolupracovníkem
redakce