Potíže
s
demokracií
Komunisti,
kdykoliv
pronásledo
své
kritiky,
činili
tak
podle
zvrhlé
teorie,
že
existuje
kritika
konstruktivní,
kterou
nejen
vítali,
ale
především
sami
určovali,
a
kritika
rozvratnická,
škodící
dobré
věci.
Tu
dávali
do
vězení.
Jednou
z
užitečných
potíží
demokracie
je,
že
žádné
teorie
o
pozitivní
a
destruktivní
kritice,
ať
už
by
je
vymýšlel
kdokoliv,
nemohou
k
omezování
kritiků
vést.
Kritické
hlasy
v
demokracii
jsou
vždy
početné
a
hlavně
všelijaké:
pravdivější,
nepravdivější,
útočné,
zákeřné,
přesné,
smyšlené.
Tisk
lže,
chválí,
říká
pravdu,
nadává,
politici
lžou,
pololžou
či
nelžou.
Hlas
demokracie
je
křik
z
džungle
a
moderní
média
zanášejí
ten
zneklidňující
křik
do
každé
chalupy.
Jen
velmi
málo
zákonů
může
ten
křik
nějak
omezit
a
jen
velmi
málo
kdy
lze
ty
zákony
s
úspěchem
použít,
protože
demokracie
vždy
preferuje
raději
svobodu
křičet
než
právo
pomluveného.
Už
předválečný
opoziční
politik
Gottwald
proto
radil
svým
věrným:
Osočujte
vládu
z
čehokoliv!
Říkejte,
že
vláda
je
fašistická,
tvrďte,
že
krade,
že
ožebračuje.
Že
vraždí!
Demokracie
je
naše
aréna
a
my
musíme
všech
jejích
předností
využít
k
tomu,
abychom
ji
odstranili.
Jak
také
vypadá
opoziční
politik,
předvedl
Miloš
Zeman
včera
po
obědě
v
TV
Nova.
V
rychlém
sledu
vychrlil
na
koalici
celou
řadu
tak
vážných
obvinění,
že
jedno
každé
by
vydalo
na
parádní
proces
a
vysoký
trest.
K
obviněním,
jak
se
na
mazaného
řečníka
sluší,
přidal
všelijaká
prý,
údajně,
možná,
snad.
Domnívá
se,
že
tato
slůvka
jej
samého
odviní
a
učiní
za
vyřčené
nezodpovědným.
Miloš
Zeman
počítá,
kolik
z
vyřčených
domněnek
a
osočení
odvane
čas
a
kolik
uvízne
v
duši
veřejnosti.
Jako
opoziční
politik
nechce
nic
jiného,
než
získat
hlasy
voličů,
které
mu
otevřou
bránu
moci.
Výřečně
kreslí
před
očima
voličů
obraz
politického
gangsterismu,
pistolí
ozbrojené
náměstky,
vrahy
a
lupiče,
politické
strany,
které
si
cpou
kasy
naloupenými
rumovými
penězi.
A
jistěže
na
tyto
barevné
obrazce
naláká
zájemce
-
voliče,
kteří
z
nejrůznějších
příčin
věří,
že
svět
takový
skutečně
je.
Těm
Miloš
Zeman
slibuje
stát
se
nápravcem
nepravostí
a
zločinů.
Ostatní
budou
Zemana
bedlivě
pozorovat
a
zvažovat,
zda
muži
této
zbrkle
vznícené
fantazie
svěří
někdy
správu
svých
osudů.
Je
zbytečné
stěžovat
si,
že
ten
či
onen
politik
nemluví
pravdu,
že
využívá
čtvrtpravd
a
lží,
aby
vládě
šel
po
krku
a
zaujal
její
místo.
Opozice
sama
si
vybírá,
jaká
chce
být
a
jaký
křik
bude
jejím
křikem
bojovým.
Tím
křikem
vstupuje
do
veřejné
soutěže,
tím
křikem
se
uchází
o
přízeň,
tím
křikem
říká,
kdo
sama
je,
a
my,
kteří
ten
ustavičný
politický
ryk
posloucháme,
si
vybereme.
A
co
si
vybereme,
to
budeme
mít.
Taková
je
potíž
s
demokracií
a
Miloš
Zeman
to
dobře
ví.