Padesát
měsíců
stabilního
měnového
kursu
V
těchto
dnech
bychom
měli
oslavit
jedno
malé
kulaté
výročí,
které
téměř
symbolizuje
celý
náš
polistopadový
vývoj.
Těsně
před
koncem
roku
1990
byla
na
dnešní
úroveň
devalvována
československá
koruna,
byl
liberalizován
zahraniční
obchod
a
byla
zavedena
tzv.
vnitřní
směnitelnost
koruny.
Ve
svém
celku
to
představovalo
jeden
z
nejdůležitějších
a
také
nejriskantnějších
transformačních
manévrů
a
teprve
dnes
můžeme
s
plnou
zodpovědností
říci,
že
se
tento
manévr
zdařil.
Tímto
opatřením
jsme
chtěli
-
otevřít
čs.
ekonomiku
světu,
a
tím
definitivně
skoncovat
s
polouzavřeným,
poloautarkním
systémem,
chráněným
před
světem
a
postrádajícím
všechny
výhody,
které
z
konfrontace
s
kritérii
světové
ekonomiky
plynou;
-
získat
pevnou
kotvu,
která
by
lodičku
transformující
se
ekonomiky,
plující
v
rozbouřeném
moři
držela
na
jednom
místě
a
která
by
znemožnila,
aby
se
cenová
liberalizace
stala
počátkem
nekontrolovatelného
inflačního
procesu;
-
zbavit
se
všech
iluzí
o
naší
vlastní
výkonnosti,
lákavých
snů
o
marce
za
tři
koruny
a
uvědomit
si
naši
skutečnou
situaci,
ze
které
musíme
vycházet;
-
vytvořit
určitý
prostor,
později
nazvaný
"transformační
polštář",
který
díky
odchylce
kursu
od
tzv.
parity
kupní
síly
vývozcům
nechával
(a
v
menší
míře
nechává
dodnes)
šanci
relativně
výhodně
vyvážet
a
naopak
dovozcům
zdražoval
dovozy,
což
bylo
nejlepší
formou
proexportní
politiky
(stát
nemusel
rozhodovat,
komu
pomůže,
a
pomáhá
všem
stejně),
ale
i
nejlepší
metodou
přibrzdění
přílivu
dováženého
zboží.
Nebylo
to
samozřejmě
opatření
izolované
a
nemělo
by
žádný
smysl
bez
důsledné
cenové
liberalizace
a
bez
velmi
opatrné
makroekonomické,
tedy
měnové
a
rozpočtové,
politiky.
Kdybychom
začali
lehkomyslně
tisknout
peníze
jako
v
některých
dalších
transformujících
se
zemích,
kdybychom
žili
s
krátkodobě
líbivým
deficitem
státního
rozpočtu
(a
tedy
na
dluh),
pak
bychom
určitě
nemohli
slavit
dnešní
výročí
padesáti
měsíců
naprosté
kursové
stability.
V
tomto
smyslu
jsme
dosáhli
unikátního
rekordu.
Žádná
jiná
transformující
se
země
takovou
kursovou
stabilitu
nemá,
žádná
země
dnes
nemá
ten
měnový
kurs,
se
kterým
svou
složitou
transformační
operaci
začínala.
I
takové
relativně
úspěšné
země
jako
Polsko
a
Maďarsko
procházejí
několika,
byť
mírnými
(několikaprocentními)
devalvacemi
za
rok
a
ty
méně
úspěšné
země
již
změnily
svůj
kurs
řádově.
Kursová
stabilita
je
obrovskou
výhodou
pro
všechny
účastníky
ekonomického
procesu
(tedy
i
pro
jednotlivé
občany)
a
my
si
tuto
výhodu
chceme
podržet
i
do
budoucna.
Přesto
je
zřejmé,
že
jsme
po
padesáti
měsících
jinde
než
na
samotném
počátku
a
že
je
třeba
jít
v
deregulačních
opatřeních
dále.
Chceme
dosáhnout
vyššího
stupně
směnitelnosti
české
koruny,
chceme
se
touto
cestou
ještě
více
otevřít
světu
se
všemi
výhodami,
ale
i
riziky,
které
jsou
s
tím
spojeny,
chceme
zvýšit
míru
ekonomické
svobody
a
omezit
míru
státního
intervencionismu.
Tento,
nepochybně
menší
a
snazší
manévr,
než
byl
ten
minulý,
musíme
udělat
tak,
aby
nedošlo
k
narušení
vnitřní
(cenové
i
produkční),
ale
i
vnější
(kursové
a
devizové)
stability,
aby
fixní
kurs
mohl
přetrvat
i
nadále.
Máme
k
tomu
-
již
výrazně
transformovanou
ekonomiku
-
solidní
makroekonomickou
rovnováhu
-
dostatečné
a
stále
rostoucí
devizové
rezervy
-
a
ještě
ne
zcela
"vypuštěné"
transformační
polštáře.
Chtěl
bych
ubezpečit
každého,
že
se
nechceme
vystavit
mexickému
nebezpečí
a
že
bychom
se
na
tento
krok
vážně
nepřipravovali,
kdybychom
-
měli
dlouhodobě
nevyrovnanou
obchodní
bilanci,
financovanou
"horkými"
penězi
-
cítili,
že
jsou
vůči
našemu
měnovému
kursu
devalvační
tlaky
-
měli
hrozivý
deficit
státního
rozpočtu
-
necítili
dostatečnou
domácí
(ale
i
zahraniční)
podporu
našim
transformačním
krokům.
Věřím,
že
ani
odbory,
ani
opozice,
ani
někteří
koaliční
partneři
nebudou
právě
toto
pole
považovat
za
prostor
pro
politický
souboj
a
budou
vycházet
z
toho,
že
-
minimálně
v
tomto
smyslu
-
jedeme
všichni
na
stejné
lodi.