Prezident
-
intelektuál
a
demokracie
Neschopnost
překonat
rozpor
intelektuálů
a
moci
byla
jednou
z
příčin
pádu
demokracie
Výmarské
republiky.
Lekci
Výmaru
spatřuje
Golo
Mann
právě
v
poučení,
že
svobodná
inteligence
musí
spolupracovat
a
pomáhat,
místo
aby
se
posmívala.
Na
prezidentův
projev
"Češi
a
Němci
na
cestě
k
dobrému
sousedství"
můžeme
kromě
kladných
zaznamenat
i
dva
typy
záporných
reakcí:
odmítavé,
které
znovu
frontálně
nastolují
jevy
prezidentem
odmítnuté,
a
reakce
diskvalifikující.
Druhé,
záludnější,
vytýkají
Havlovi
populismus
a
zradu
sebe
sama:
"nemluvil
jako
intelektuál...,
ale
jako
prezident...
Tento
populismus...
jej
však
diskvalifikuje"
(vídeňský
Die
Presse).
Z
tohoto
typu
reakcí
pro
nás
plyne
dvojí:
a)
prezident
dosud
mohl
být
viděn
jako
opoziční
intelektuál,
libertář
v
ústavní
funkci,
který,
jak
se
na
intelektuála
patří,
spíše
s
mocí
bojuje
-
což
leckomu
zřejmě
vyhovovalo,
b)
Václav
Havel
tímto
projevem
skutečně
přestal
být
"jen
vesele
překvapeným
objektem
dějin",
jak
se
viděl
ještě
v
Letním
přemítání,
a
nalezl
svou
identitu
právě
jako
intelektuál
a
prezident.
Tento
rozpor
rolí
je
v
Havlově
případě
(zejména
díky
institutu
neodpovědnosti
prezidenta
poskytující
jeho
roli
nezávislost
a
díky
jeho
intelektuální
mravní
orientaci
s
dimenzí
obecného
dobra)
nejen
slučitelný,
ale
z
jejich
napětí
může
plynout
tolik
potřebná
integrující
síla.
"On
ústavně
a
také
trestně
právně
není
zodpověden
jako
ministři...
on
jest
mravně
a
politicky
zodpověden,"
uvedl
poslanec
prof.
Weyr
v
diskusích
o
ústavě
ČSR
v
roce
1920
o
roli
prezidenta.
Prozíravě
nechtěl
"prezidenta
tak
příliš
šněrovati,
že
by
vůbec
nemohl
projeviti
nějaký
názor,
který
snad
souvisí
s
politickou
situací
a
ústavou,
a
abychom
řekli,
že
vláda
je
zodpovědna
za
každý
takovýto
projev
prezidentův".
V
uplynulých
pěti
letech
jsme
zažili
napětí
mezi
parlamentem
a
prezidentem,
jemuž
se
možná
v
parlamentním
systému
jako
potřebná
chvíli
jevila
moc
dostupná
pouze
v
prezidentském
systému.
Přivykli
jsme
určité
míře
napětí
mezi
premiérem
(vládou)
a
prezidentem,
vládní
exekutivou
a
parlamentem
(odvozujícím
pro
sebe
z
výsledků
voleb
vyšší
legitimitu
moci
jak
vůči
vládě,
tak
vůči
prezidentovi),
což
je
v
demokracii
obvyklé.
Díky
demokratické
politické
kultuře
tří
hlavních
aktérů,
kteří
jsou
politiky
i
intelektuály,
tato
pnutí
nepřerůstala
v
institucionální
boj,
jenž
by
nutně
demokracii
ohrozil,
jak
vidíme
v
některých
zemích
sousedních.
Uznávané
integrující
autority
prezidenta
bude
do
budoucna
nutně
třeba,
protože
s
postupujícím
dozráváním
politického
systému
moc
exekutivy
a
"mandarinů"
(tj.
nejvyšších
úředníků,
kde
politická
a
administrativní
moc
splývá)
poroste
a
moc
parlamentu,
jakmile
bude
dotvořena
nová
legislativa,
klesne.
V
prvním
období
transformace
převládaly
integrující
hodnoty
politické
elity
mravní,
zosobňované
Václavem
Havlem.
Po
volbách
1992
byla
naše
politka
integrována
spíše
hodnotami
odbornosti,
"výkonového
vědění",
zosobňovanými
Václavem
Klausem.
Z
reprezentace
prvního
období
zůstal
na
scéně
pouze
hledající
prezident.
Nalezení
identity
role
intelektuála
Václava
Havla
s
rolí
prezidenta
republiky
otevírá
pravděpodobně
třetí
etapu
-
etapu
pozitivní
konsensuální
spolupráce
jak
trojúhelníku
mocí
(exekutivní,
legislativní,
prezidentské),
tak
dynamické
rovnováhy
výkonového
vědění
a
etiky,
rolí
intelektuálů
a
politiků,
která
je
nezbytná
pro
stabilitu
a
rozvoj
naší
demokracie.
Vědomé
Havlovo
hledání
role
intelektuála
v
prostoru
poskytnutém
rolí
prezidenta
a
naplnění
role
prezidenta
v
prostoru
role
intelektuála
jej
nejen
nediskvalifikuje,
ale
naopak
v
obou
rolích
kvalifikuje
v
nejlepších
demokratických
tradicích.
Neschopnost
překonat
rozpor
intelektuálů
a
moci
byla
jednou
z
příčin
pádu
demokracie
Výmarské
republiky.
Lekci
Výmaru
spatřuje
Golo
Mann
právě
v
poučení,
že
svobodná
inteligence
musí
spolupracovat
a
pomáhat,
místo
aby
se
posmívala.
Někteří
domácí,
ale
jak
je
vidět
i
zahraniční,
intelektuálové,
dnešní
"Besserwisser"
(vědí
to
lépe),
však
tuto
osudovou
lekci
dosud
nejsou
schopni
pochopit.