Výběr
z
pravidelného
rozhovoru
s
prezidentem
Václavem
Havlem,
vysílaného
Českým
rozhlasem
Jako
každý
normální
člověk
jsem
samozřejmě
rád,
když
mi
někdo
projeví
důvěru.
Je
to
pro
mne
určitá
posila.
Nejrůznější
průzkumy
veřejného
mínění
ale
nikterak
nepřeceňuji.
Vím,
kolik
nejrůznějších
nahodilých
věcí
má
na
výsledek
vliv.
Především
jde
o
celý
obraz
politika
v
médiích,
neboť
především
prostřednictvím
médií
a
zvláště
pak
televize
veřejnost
politiky
zná.
Velkou
roli
přitom
hraje,
jak
se
kdo
umí
či
neumí
obratně
vyjadřovat,
jak
kdo
vypadá,
jak
se
umí
usmívat
atd.
atd.,
jak
umí
s
médii
vůbec
zacházet.
Ale
souvisí
to
i
se
spoustou
jiných
věcí.
Někdo
musí
říkat
nepopulární
věci,
i
když
tím
klesají
jeho
veřejné
akcie.
Někdo
jiný
je
třeba
tolik
říkat
nemusí,
a
může
tak
získat
na
popularitě.
V
průzkumech
mínění
je
spousta
nejrozmanitějších
nahodilých
efektů,
a
proto
je
skutečně
nepřeceňuji.
Myslím
si,
že
by
tak
neměli
činit
ani
jiní
politici.
Nebylo
by
totiž
dobré,
kdyby
se
stali
otroky
svého
image,
kdyby
celé
jejich
úsilí
mělo
směřovat
jen
k
tomu,
zda
nějaké
procento
získají
či
ztratí.
V
politice
samozřejmě
lze
něčeho
dosáhnout
jen
tehdy,
má-li
člověk
určitou
podporu.
Nepodceňuji
to,
ale
zároveň
si
nemyslím,
že
by
tomu
měli
až
příliš
podléhat
politici.
Pokud
jde
o
média,
ta
hrají
v
dnešním
světě
nesmírně
významnou
roli.
Do
jisté
míry
dělají
politiku,
ovlivňují
ji.
Je
to
skvělé
a
báječné,
že
máme
svobodu
projevu,
svobodu
tisku.
To
nezávislé
kritické
zrcadlo,
které
sdělovací
prostředky
nastavují
politice,
je
nesmírně
důležité.
Ona
svoboda
je
vzduch,
v
jakém
demokracie
vlastně
žije.
Je
bez
něho
nemyslitelná,
ale
zároveň
má
samozřejmě
v
sobě
spoustu
nejrozmanitějších
nebezpečí.
Člověk
si
musí
zvykat
na
to,
že
média
spekulují
všelijak,
že
jsou
často
nespravedlivá,
často
něco
popletou
atd.
To
je
vždycky
nepříjemné.
Někdo
to
prožívá
více,
někdo
méně,
někdo
citlivěji,
někomu
je
to
jedno.
Přiznám
se,
že
já
osobně
to
dost
prožívám.
Zároveň
ale
můj
rozum
ví,
že
to
patří
ke
svobodě.
Je
třeba
v
tomto
mediálním
světě
žít.
To
je
osud
každého
člověka,
který
se
rozhodl
pro
nějaké
veřejné
působení.
Kdo
se
jednou
takto
rozhodl,
nemůže
se
potom
zlobit,
že
každý
druhý
den
čte
o
sobě
nějaký
nesmysl.
Co
je
ale
pravým
ukazatelem
správnosti
myšlenek
a
práce
politika,
je
těžké
říci.
Když
se
setkám
s
nějakým
člověkem,
kterému
opravdu
věřím,
věřím
jeho
nezávislému
myšlení,
jeho
rozmyslu,
jeho
citlivosti,
a
když
mi
ten
člověk
řekne,
že
jsem
něco
udělal
dobře,
je
to
pro
mě
strašně
důležité,
je
to
veliká
posila.
Ale
zároveň
musím
říci,
že
se
o
svých
krocích
také
radím
ještě
předtím,
než
je
udělám.
Radím
se
s
těmi,
s
nimiž
uznám
za
nutné
se
poradit.
Pokouším
se,
aby
všechny
mé
kroky
byly
promyšlené,
přičemž
do
toho
zároveň
zakalkulovávám
i
riziko
nepochopení
nebo
dočasného
nepochopení.
Někdy
vím
už
předem,
co
proti
určitému
mému
kroku
napíší
ty
či
ony
noviny
nebo
ti
či
oni
novináři.
Média
dost
sleduji,
takže
vím,
kdo
jak
myslí
a
jaké
zaujímá
postoje.
Zakalkuluji
to
tedy
a
rozhodnu
se
tak,
jak
se
rozhodnu,
na
základě
vlastní
úvahy,
vlastního
svědomí
a
eventuální
konzultace
s
někým,
komu
důvěřuji.