Sloni
jsou
jako
Angličani
Vzpomínky
na
safari
1995
Rozbřesk
nastal
úderem
šesté.
Seděli
jsme
v
proutěných
křesílkách
na
verandě
Lodge
Amboseli
(3500
metrů
nad
mořem)
se
šálky
silného
čaje,
když
to
najednou
přišlo.
Ze
sametové,
horké
tropické
tmy
prostoupené
neznámými
zvuky
i
méně
tajemným,
ale
vydatným
kvákáním
žab
a
cvrkotem
cikád
se
vylouplo
Kilimandžáro.
Zvuky
naráz
ztichly,
jen
japonskému
turistovi
upadla
lžička,
jak
spěchal
zmáčknout
spoušť
svého
nikonu.
Ten
Hemingway
se
skutečně
vyznal,
řekla
jsem
si.
Pak
mě
z
ničeho
nic
zaplavil
příval
čistého
štěstí.
Podobný
pocit
se
dostavil
ještě
několikrát.
Pod
kopečkem
v
Africe,
u
hrošího
jezírka,
jež
by
nezinscenoval
snad
ani
Spielberg.
Zatímco
se
narůžovělí
hroši
rytmicky
vynořovali
a
zanořovali,
buclaté
zebry
spořádaně
popásaly
a
elegantní
žirafy
přehlížely
panoramatickou
krajinu,
nejméně
dvacetičlenné
stádo
slonů
strnulo
v
nehybném
kruhovém
opevnění.
Úplně
uprostřed
obrovských,
pevně
semknutých
těl
stálo
slůně.
Spí,
vysvětlil
John,
průvodce
a
řidič
našeho
minibusu,
ebenově
černý,
tlustý,
trochu
pábitel,
trochu
kašpar.
Až
se
slůně
prospí,
půjdou
dál.
Kdyby
hrozilo
nebezpečí,
vzbudí
ho,
popleskají...
Znovu
to
přišlo
ve
starém
přístavu
v
Mombase,
kde
ještě
v
minulém
století
Arabové
obchodovali
s
otroky.
I
počátkem
února
1995
tu
vládne
atmosféra
časů
dávno
před
Kristem.
Ostatně
o
keňském
pobřeží
se
zmiňuje
už
Starý
zákon.
Patřilo
do
říše
Šalamounovy
a
královny
ze
Sáby.
Od
5.
století
před
Kr.
mělo
styky
s
Řeckem,
Egyptem,
Čínou
a
Indií.
V
thébském
klášteře
Deir
el
Bahri
je
obraz,
který
evokuje
přímo
tenhle
starý
mombaský
přístav.
Mnoho
se
nezměnilo.
Chybí
jedině
opice
cvičící
v
plachtoví.
Zástupy
polonahých,
bosých,
lesklých
černých
nosičů
s
pytli
na
hlavách
postávají
či
posedávají
po
zemi.
Čekají
na
vyzvání,
aby
odnesly
nějaké
břemeno.
Za
směšnou
částku
40
šilinků.
U
zdi
se
dva
mladíci
drží
v
objetí.
Žebračka
s
dítětem
přivázaným
na
zádech
natahuje
ruku,
džambo,
mama,
dobrý
den,
paní,
říká
mi
tiše.
Přidávají
se
další.
Bezhlesně,
neodbytně
přistupují
blíž
a
blíž.
Džambo,
džambo,
džambo.
Krásná
závrať
mizí.
Průvodkyně
Juliana
Furaha
(Julinka
Šťastná)
nás
rychle
odvádí.
Nostalgický
spací
vůz
Večer
odjíždíme
vlakem
z
Mombasy
do
Nairobi.
Nostalgickým
spacím
vozem.
V
oknech
jsou
husté
sítě
proti
moskytům,
černí
číšníci
v
bílých
oblečcích
roznášejí
pivo
se
slonem
na
vinětě:
Kenya
Breweries
-
Tusker
Lager.
Na
zdraví,
svahilsky
Maisha
Mrefu!
Dobré,
trochu
teplé.
Příbory
stříbrné,
koloniální,
na
stěně
vyobrazeni
pestří
tropičtí
ptáčci
a
nynější
prezident
Daniel
Toroitich
Arap
Moi.
Vrčení
nostalgického,
zajisté
koloniálního
větráku
se
zarývá
do
mozku.
Vlak
téměř
nejede.
Za
12
hodin
urážíme
70
kilometrů.
Na
jednokolejné
trati
došlo
k
nehodě.
Stavět
železnici
začali
britští
kolonizátoři
před
99
lety.
O
tři
roky
později
dosáhli
Nairobi.
Masajsky
to
znamená
místo,
kde
je
voda.
Tenkrát,
v
roce
1899,
tam
stál
poslední
kemp
stavebních
dělníků.
Základ
jedenapůlmiliónového
města,
jehož
dnešní
centrum
působí
velmi
americky.
Sídlí
tu
řada
mezinárodních
institucí.
Kempy
se
neprostupným
bušem
posouvaly
zhruba
po
15
kilometrech.
Mnoho
dělníků
prý
během
prací
sežrali
lvi
z
parku
Tsavo.
Na
stavbě
se
podílelo
hodně
Indů,
Britové
si
je
přivezli,
byli
výkonnější,
adaptovanější.
Od
té
doby
žije
v
Keni
silná
indická
menšina
(400
tisíc),
především
na
pobřeží.
Převážně
dobře
situovaná.
Ve
stanici
Mackinonroad
stojíme
definitivně.
Američan,
který
vypadá
na
to,
že
velmi
spěchá
se
zastřelit
v
buši,
ostře
vyslýchá
maličkého
černého
výpravčího
v
bílé
uniformě.
Američan
si
klepe
na
hodinky,
immediately,
říká
mužíček
-
a
zase
se
další
dvě
hodiny
nic
neděje.
Kluk
s
motyčkou
okopává
stromy
a
keře
v
úpravné
nádražní
zahrádce.
Pro
mě
je
to
ovšem
úžasná
botanická
zahrada:
obrovský
mangovník,
chininovníky,
papaya
(se
dvěma
korunami!),
eukalypty,
mangrovník
(na
jehož
tvrdém
dřevě
se
dají
brousit
nože!).
Za
semaforem
baobab.
Kluk
odpočívá
dlouze,
nehnutě
na
jedné
noze.
Když
přijdu
blíž,
postaví
se
na
obě
a
řekne
mile:
džambo,
memsahib,
how
do
you
do?
Na
rampě
sedí
švýcarský
pár
na
cestách.
On
je
fešák,
ona
koule.
Jezdí
sem,
na
safari
do
Keni
každý
rok.
Program
na
celý
život.
Loni
objevili
Miltonův
Ztracený
ráj,
ostrůvek
Lamu
nahoře
u
severního
pobřeží.
Jediné
auto
patří
starostovi.
Když
na
Lamu
poprvé
zavítal
keňský
prezident,
taky
autem,
došlo
ke
srážce.
Smějeme
se
a
konečně
odjíždíme.
Good
luck,
bad
luck,
mává
spřátelený
výpravčí.
Krajina
je
členěná
impozantními
baobaby.
Občas
temně
červený
hrad
obřího
termitiště.
Děti
v
pustině,
běží
a
mávají
vlaku.
Černá
pasačka
krav
ve
žluté
sukni,
rozkročená
na
červené
půdě.
Hliněné
chatrče,
střechy
nejčastěji
z
vlnitého
plechu.
Pole
umírajících
agave,
takřka
všechny
vyhnaly
květ,
svoji
labutí
píseň,
oplocené
ostnatým
drátem.
Jací
to
byli
lidé,
kteří
vynalezli
ostnatý
drát?
Vlnitý
plech?
Tričko
s
Mickey
Mousem?
Určitě
velmi
úspěšní
byznysmeni.
Všechny
tyto
tři
civilizační
fenomény
jsou
tu
silně
zastoupeny.
Nakupenda,
opakuje
po
Julianě
svahilská
slovíčka
jazykově
nadaný
kolega
z
Profitu.
Už
má
skoro
popsaný
notýsek.
Tohle
je
důležité,
znamená
miluji
tě.
Cesta
smrti
Ve
stanici
Emali
vystupujeme.
Prý
bychom
dojeli
do
Nairobi
s
přílišným
zpožděním.
Pojedeme
proto
autem.
Kolega
z
Rudého
práva
vytahuje
poslední
číslo
časopisu
Newsweek.
Je
tam
reportáž
o
highway
mezi
Mombasou
a
Nairobi,
po
níž
máme
vyrazit.
Reportáž
se
přitažlivě
jmenuje
Cesta
smrti.
I
v
Emali
se
kolem
naší
exoticky
bílé
skupinky
seběhne
houf.
Poprvé
vidím
zblízka
masajské
perforované,
všelijak
ozdobně
zdeformované
uši.
Boty
z
pneumatik.
Želvy
Ninja
v
kombinaci
s
tradičními
masajskými
červenými
látkami.
Plechový
barák
obehnaný
ostnatým
drátem
s
nápisem
Klinika.
Jiný,
podobný,
s
nápisem
Bata.
Britové
sice
zanechali
Keni
jízdu
vlevo,
ale
je
to
pouhá
teorie:
jediná,
a
tedy
navýsost
významná
spojnice
mezi
hlavním
městem
Nairobi
a
důležitým
přístavem
východní
Afriky
Mombasou
má
se
silnicí
jen
málo
společného.
Je
uzounká,
bez
krajnic,
okolní
země
se
stále
hlouběji
zakusuje
do
zbytků
asfaltu.
V
něm
samotném
jsou
pak
díry
jako
pasti
na
mamuta.
Řidiči,
převážně
za
volanty
přetížených
náklaďáků,
si
tedy
nemohou
lámat
hlavu,
po
které
straně
jet.
Jezdí
se
po
té,
jež
je
vůbec
sjízdná.
Výsledkem
je
nevyzpytatelné,
opilé
potácení
od
pangejtu
k
pangejtu
a
cesta
vroubená
vraky.
Juliana
odvádí
naši
pozornost
k
lepším
námětům:
ženich
dostane
nevěstu
za
deset
krav,
nebo
za
peníze
v
této
hodnotě.
(Jedna
kráva
stojí
8
až
9
tisíc
zdejších
šilinků,
spropitné
pro
nosiče
kufru
v
hotelu
je
20
šilinků.
Rozvodů
je
málo,
škoda
peněz.
Muslimové
smějí
mít
4
ženy,
ostatní,
pokud
nejsou
křesťané,
mohou
mít
tolik
žen,
kolik
uživí,
včetně
dětí.
Neplodný
muž
si
smí
zaplatit
plodného.
Neplodná
žena
zůstane
manželkou-manažerkou
rodiny.
Nebo
se
může
stát
otcem
dětí
některé
konkubíny.
Dá
dětem
příjmení.
Vzkaz
profesoru
Servítovi
Nakonec
přece
jen
dojedeme
do
Nairobi.
V
hotelu
New
Stanley
bydlíval
prý
i
Hemingway.
Večer
nikam
nemáme
chodit,
pro
bílé
tu
není
zvlášť
bezpečno.
V
každém
patře
ozbrojený
policajt.
Usmívá
se
a
říká
něžně:
džambo,
madame.
Hotelové
atrium
se
pyšní
obrovským
platanem:
Hemingway's
tree.
Spisovatel
pod
ním
sedával
a
pil
whisky.
Možná
dokonce
napsal
kus
Zelených
pahorků
nebo
ještě
lépe
Sněhů
na
Kilimandžáru
či
Krátkého
štěstí
Francise
Macombera!
Teď
je
kolem
stromu
plůtek
a
za
něj
cestovatelé
kolem
světa
zastrkávají
vzkazy:
Chybíš
mi!
-
Joana;
ve
středu
jsme
odjeli
do
Tanzánie,
už
nás
to
tu
neba.
Přijeď
za
námi.
-
Frank
&
Linda.
Taky
tam
bylo
něco
pro
nás
Čechy.
Obálka
s
adresou
to
professor
Servít
from
Prague.
Otevřeli
jsme
ji,
vždyť
ze
zdejšího
pohledu
jsme
skoro
příbuzní:
a
stejně
je
Servít
vůl!,
stálo
tam
vítězně.
Cestovatelé
Hanzelka
a
Zikmund
označili
před
45
lety
Nairobi
jako
město
s
nejvyšším
relativním
počtem
aut
na
jednoho
bílého
obyvatele
na
světě.
Dva
automobily
na
tři
Evropany.
V
současnosti
už
bílých
ubylo
a
aut
dramaticky
nepřibylo.
Nezávislý
stát
(28
miliónů
obyvatel),
republika
v
rámci
britského
Společenství,
si
vládne
sama.
Prezident
Moi,
který
je
u
moci
od
roku
1978
po
zemřelém
Jomo
Kenyattovi,
někdejším
představiteli
národněosvobozeneckého
hnutí,
to
však
s
demokracií
nepřehání:
nicméně
v
prosinci
1992
povolil
pod
tlakem
opozice
první
pluralitní
parlamentní
a
prezidentské
volby
po
26
letech.
Bílí
tedy
přijíždějí
jako
turisté.
Nejvíc
Britové
(svatba
v
koloniálním
stylu,
s
krémovými
kloboučky,
malými
Cedriky
Fauntleroyi
v
námořnických
oblečcích
a
černošskou
kapelou,
kterou
spatříme
na
závěr
náhodou
na
pláži
v
Mombase,
byla
typická),
pak
Němci,
Američané
a
Francouzi.
Náš
černý
guide
s
jednadvacetiletou
zkušeností
se
safari
turistikou,
pábitel
John
vypravuje
s
Johny
Walkerem
v
jedné
a
koláčem
plněným
papayou
v
druhé
ruce,
že
vůbec
nejhorší
posádka
v
safari
busu
je
smíšená:
Angličan
si
zapomene
kameru
v
hotelu
a
chce
se
vrátit,
Francouz
zuří,
za
tohle
neplatil!
A
stejně
jsme
vám
to
ve
válce
nandali,
pokřikují
Američani
na
Němce.
Johne,
řekněte
jim
všem,
ať
drží
hubu,
dožadují
se
Skotové.
O
zvířatech
a
lidech
Sedíme
na
verandě
lodge
Ngulia
v
dalším
národním
parku
Tsavo
West,
Orion
září
zcela
nepatřičně
v
zenitu,
marabuové
jako
účetní
na
penzi
zvolna
přecházejí
kolem
jezírka.
John
vypravuje
o
zvířatech
a
lidech:
v
Keni,
především
v
národních
parcích,
žije
na
půl
miliónu
slonů,
200
tisíc
buvolů,
120
tisíc
žiraf,
4
tisíce
lvů,
2
tisíce
nosorožců.
Tyto
druhy
představují
tzv.
big
five,
velkou
pětku,
pýchu
Keni.
Slony
mám
rád,
jsou
chytří,
dokonce
se
už
tak
narodí,
rozkládá
John.
Žijí
průměrně
70
let,
pomáhají
si,
např.
při
porodu
bývají
dva
asistenti.
Jeden
odhání
cizí,
druhý
v
roli
porodní
báby
tlačí
na
břicho.
Sloni
jsou
jako
Angličané,
čistotní,
potřebují
spoustu
vody.
Ale
v
období
dešťů
(od
poloviny
března
do
konce
května
a
od
půlky
srpna
do
půlky
listopadu)
mohou
zůstávat
vysoko
v
horách,
nemusejí
sestupovat
dolů
k
napajedlům,
kde
zatím
turisté
tlačí
auta
v
bahně.
Ptáme
se
na
vrcholnou
sezónu,
kdy
je
nejlepší
přijet
na
safari?
Od
poloviny
prosince
do
poloviny
února,
vybrali
jste
si
dobře,
chválí
John.
Jindy
je
to
nebezpečné,
právě
kvůli
rozbahněným
cestám.
Sloni
mají
jediného
nepřítele,
člověka.
Od
roku
1978
je
však
jakýkoliv
lov
v
národních
parcích
striktně
zakázán,
dlouholetá
válka
mezi
pytláky
a
ochránci
zvěře
skončila
ve
prospěch
zvířat:
sedm
let
vězení
dostane
každý,
kdo
je
přistižen,
že
střílel,
či
měl
u
sebe
trofej.
V
nejzazším
případě
lze
pytláka
i
zastřelit,
oni
se
často
brání
velice
brutálně.
Keňa
má
samostatné
ministerstvo
ochrany
divoké
přírody.
Nosorožci
jsou
arogantní
a
hloupí,
prohlašuje
dál
John.
Druhý
den
ráno
takovou
arogantní
dvojici
potkáváme.
Máma
nosorožec
vede
syna
k
napajedlu.
Obdoba
ranního
úprku
do
školy.
Vypadají
rozkošně,
jak
cílevědomě
dusají
mezi
poplašenými
pakoni
a
hravými
zebrami.
Žirafy
má
John
rád.
Jsou
dámy
a
ještě
inteligentní:
zvukové
vlnění,
které
vysílají
ze
svých
dlouhých
krků,
slyší
jen
ony
navzájem.
Povídají
si,
a
my
neslyšíme
nic.
Loni
přijelo
do
Keni
na
safari
na
1
milión
turistů.
Většinou
na
7
až
10
dní.
Někteří
sem
přicházejí
počít
dítě,
protože
prý
ve
zdejším
klimatu
a
zvláště
pod
Kilimandžárem
to
jde
snáz.
Někdy
se
stane
něco
hrozného:
před
patnácti
lety
přijela
rodina,
otec,
matka,
čtyřleté
dítě.
Najali
si
suzuki.
Otec
v
jednom
kuse
hulil
marihuanu.
Ztratili
se
a
našla
se
z
nich
jen
jedna
bota.
Nebo
když
nosorožec
propíchl
Johnovi
rohem
auto.
Nebo
v
roce
1978,
hodně
pršelo,
John
jel
z
Mombasy
do
parku
Tsavo
a
najednou
auto
a
v
něm
samotné
dvouleté
dítě.
Matka
joggovala
v
buši,
zatímco
lvi
lovili
buvoly
a
kolem
přecházelo
třísethlavé
stádo
slonů.
Ptáme
se
na
pověstné
somálské
bandy
olupující
turisty.
Prý
to
bylo
naposled
před
třemi
lety,
kdy
zastřelili
Američanku,
která
přepad
dychtivě
natáčela
na
video.
Ať
je
tomu
jakkoliv,
pozítří
vyfasujeme
na
jednom
úseku
ležérního
hocha
z
kalašnikovem,
který
nám
tvoří
ozbrojený
doprovod
v
horách.
Cesta
je
zvlášť
drncavá
a
odjištěný
samopal
mi
připadá
lehce
nejistý.
Nakonec
ale
u
jednoho
salámovníku
hoch
náš
busík
s
úsměvem
opouští.
Eskortování
skončilo.
Přede
dveřmi
pokoje
leží
veliký
černý
brouk.
Vruboun.
Rychle
zavírám
a
balím
se
do
moskytiéry.
Myslím
na
Karen
Blixenovou,
její
pohádkový
dům
u
Nairobi
s
tropickou
zahradou,
knihovnou,
ložnicí
se
stejnou
moskytiérou,
vedlejší
ložnicí
s
oním
skvělým
chlapíkem
alias
Redfordem.
Vzpomínky
na
Afriku!
Cestou
do
pravěku
Plechové
krabičky
aut
se
plazí
po
výmolech
hliněných
cest
mezi
nevzrušenou
zvěří.
Couváme
před
osamělým
slonem.
Staří
samotáři
jsou
nebezpeční.
Zebra
crossing,
vtipkuje
John,
když
nám
před
kapotou
přebíhá
pruhované
stádo.
Pelikáni,
malá
hnědá
prasátka,
opice.
Antilopy,
buvoli.
Ze
všech
stran.
Panoramatické
divadlo.
V
dáli
plují
vysoko
na
nebi
oba
vrcholy
Kilimandžára.
Sněhy
jsou
na
svém
místě.
Tu
a
tam
tančí
prašné
víry
vzduchu
a
šelestí
polouschlé
obří
palmy.
A
zase
ten
pocit
čisté
radosti.
Na
cestě
do
pravěku.
Masajové
se
zásadně
odmítají
fotografovat,
věří,
že
jim
to
bere
sílu.
Ale
za
peníze,
proč
ne?
Navštěvujeme
jejich
vesnici.
Je
neděle
a
pod
stromem
uprostřed
návsi
obkroužené
hliněnými
chatrčemi
s
waterproof
(náčelníkova
slova)
střechou
ze
sušeného
kravského
lejna
se
odehrává
nedělní
škola.
Učitel
má
krutě
zdeformované
uši,
bleděmodrou
košili,
tmavomodrou
kravatu.
Děti
svědomitě
spelují.
Dabljú
jako
window.
Jejich
chatrče
okna
nemají,
náčelník
však
vlastní
zlaté
hodinky
a
turistickou
ledvinku.
K
tomu
masajský
oštěp
a
červenou
sukni.
Slušnou
angličtinou
profesionálně
vykládá
(za
50
šilinků
od
každého
turisty),
že
mužem
se
stane
Masaj
po
obřízce,
a
pokud
uloví
lva.
Má-li
10
krav,
koupí
si
ženu.
Náčelník
sám
má
žen
osm.
Nahoře
na
pevnosti
Fort
Jesus
planou
pochodně.
Ponurou
pevnost
nad
Indickým
oceánem
zbudovali
v
Mombase
Portugalci
už
v
roce
1593.
Během
staletí
tu
teklo
plno
krve,
když
spolu
bojovali
Arabové
a
Portugalci.
Pak
přišel
zanzibarský
sultán,
nakonec
Britové.
Pojídáme
na
nádvoří
steaky
z
krokodýla,
pijeme
veselé
keňské
víno.
Z
reproduktorů
se
line
Vivaldi.
Rakušanka,
paní
Herta
Bedidtová,
tady
v
Mombase
spokojeně
žije
už
deset
let.
Pracuje
v
turistickém
ruchu.
Safari
považuje
za
báječnou
duševní
lázeň
i
pro
sebe.
Britská
kolonizace
byla
požehnáním,
tvrdí
Herta,
dala
Keni
školský
systém,
zákony,
silnice,
železnici,
nemocnice,
právo...
Oproti
sousednímu
Somálsku
či
Rwandě,
které
patří
k
nejbědnějším
zemím
světa,
je
na
tom
Keňa
nesrovnatelně
lépe.
Ostrůvek
v
moři
všeobecného
zoufalství
držený
nad
vodou
zahraničním
kapitálem.
Problémem
je
vysoký
přírůstek
obyvatelstva
(ročně
4
procenta),
vysoká
nezaměstnanost
(až
40
procent),
kolísající
ceny
hlavních
vývozních
artiklů
(kávy
a
čaje),
častá
sucha.
Stmívá
se
stejně,
rychle
jako
svítá.
Noc
padá
jako
těžká
záclona.
Vivaldi
spěje
do
finále.
Herta,
Juliana
a
John
se
loučí.
Přijeďte
znovu.
John
opakuje
svou
oblíbenou
absurdní
větu:
příroda
je
laskavá.
Foto
autorka
Cestu
redaktorky
NLN
sponzorovala
Fischer
Reisen.