Dostane
se
znaková
řeč
do
osnov
škol
pro
neslyšící?
Zásada
č.
8
novely
školského
zákona
z
roku
1990
zajišťuje
neslyšícím
právo
užívat
jejich
jazyka
tj.
znakové
řeči
ve
školách.
Drobná
změna
původní
formulace,
kterou
se
neslyšícím
zajišťovalo
právo
na
vzdělání
s
použitím
znakové
řeči,
v
praxi
znamenala,
že
znaková
řeč
už
se
na
školách
nezakazuje,
ale
její
používání
není
pravidlem.
Zavedení
znakové
řeči
do
výuky
bylo
pravděpodobně
nejsilnějším
motivem,
který
vedl
představitele
několika
organizací
neslyšících
k
podpisu
Stanoviska
Asociace
organizací
neslyšících,
nedoslýchavých
a
jejich
přátel
k
situaci
v
našich
školách
pro
sluchově
postižené,
které
otiskl
měsíčník
pro
občany
s
vadami
sluchu
Gong
ve
svém
9.
čísle
loňského
ročníku.
Dokument
dal
podnět
k
tomu,
že
se
na
ministerstvu
školství
sešli
zástupci
některých
spolků
a
organizací
neslyšících,
Výzkumného
ústavu
pedagogického
a
ředitelé
škol
pro
děti
s
vadami
sluchu.
Z
velké
skupiny
se
vydělila
menší,
která
na
své
první
lednové
schůzce
formulovala
tři
hlavní
okruhy
problémů
a
ustavila
pracovní
skupiny,
které
budou
zpracovávat
podklady
pro
jejich
řešení:
1.
popsat
a
definovat
metody
vzdělávání
sluchově
postižených
dětí;
2.
zabývat
se
vytvářením
speciálně
pedagogických
center,
diagnózou
a
určováním
stupně
postižení
a
zařazováním
dětí
do
vzdělávacích
programů;
3.
příprava
tlumočníků
a
lektorů
znakového
jazyka.
Dříve
než
bude
možné
definovat
teorie
a
metody,
je
třeba
poznat
skutečnou
situaci
a
úroveň
výuky
na
školách
pro
sluchově
postižené.
Nestačí
vycházet
pouze
z
domněnek
nebo
zkušeností
z
několika
škol,
proto
členové
příslušné
pracovní
skupiny
plánují
návštěvy
škol
pro
děti
s
poruchami
sluchu
na
různých
místech
v
republice.
"Oralisté"
versus
"znakaři"
Jejich
spor
provází
komunitu
neslyšících
od
té
doby,
kdy
se
objevily
první
snahy
o
vzdělávání
neslyšících.
Prioritu
oralismu
v
Evropě
určil
kongres
v
Miláně
roku
1880,
učitelé
neslyšících
se
zde
shodli
na
tom,
že
orální
metoda
je
tou
jedinou
a
správnou.
Souviselo
to
s
celkovou
náladou
ve
společnosti,
která
se
řídila
tezí,
že
normální
je
slyšet,
někdo
slyší
lépe
-
někdo
hůř,
kdo
neslyší
vůbec,
je
nenormální.
Znaková
řeč
byla
stavěna
na
nižší
stupeň
než
mluvený
jazyk,
byla
označována
za
to,
co
neslyšící
odlišuje
a
odcizuje
od
slyšící
většiny
a
brání
jejich
zařazení
se
k
ní.
Vytrvalí
příznivci
znakového
jazyka
opakovali
svoje
pokusy
o
zavedení
znakování
do
vzdělávání
neslyšících.
Po
několika
desítkách
let
se
neslyšícím
podařilo
získat
důvěru
ve
své
schopnosti
a
prosadit
se
jako
jazyková
menšina,
která
má
svá
specifika,
například
i
to,
že
většina
jejich
členů
do
ní
nepatří
od
narození.
Jen
malé
procento
neslyšících
má
také
neslyšící
rodiče.
Zákonitou
reakcí
tedy
je,
že
chtějí,
aby
dítě
bylo
stejné
jako
oni,
aby
mluvilo.
Pro
rodiče
neslyšících
je
mnohdy
obtížné
pochopit,
že
znaková
řeč
je
přirozeným
způsobem
komunikace
lidí
s
poruchami
sluchu.
(Děti
samy
se
pokoušejí
vyjádřit
pomocí
rukou,
vytvářejí
svoje
vlastní
varianty
znaků).
Nám
slyšícím
je
stále
obtížné
dokázat,
že
neslyšící
mohou
to
co
my.
Škola
beze
slov?
Výuka
neslyšících
ve
znakové
řeči
u
nás
nemá
prakticky
žádnou
tradici.
Zdrojem
poučení
pro
nás
mohou
být
ostatní
státy,
které
prošly
podobným
procesem.
Například
v
Dánsku
prosadili
bilingvální
výuku
(kdy
znaková
řeč
se
bere
jako
první
a
dánština
jako
druhý
vyučovací
jazyk)
před
patnácti
lety.
V
roce
1991
zařadili
do
školního
programu
znakovou
řeč
jako
samostatný
předmět
(pokud
to
zní
poněkud
zvláštně,
pak
si
stačí
uvědomit,
že
my
jsme
ve
svém
rozvrhu
taky
měli
český
jazyk).
Na
školách
působí
také
neslyšící
učitelé.
Měnit
vyučovací
metody
nelze
ze
dne
na
den,
stejně
tak
aplikovat
požadavek
ze
stanoviska,
aby
na
školách
působili
pouze
učitelé,
kteří
ovládají
znakovou
řeč.
Učitelé
by
totiž
měli
ovládat
znakovou
řeč
tak,
aby
se
s
ní
byli
nejen
schopni
dorozumět
se
svými
žáky,
ale
aby
její
pomocí
dokázali
předávat
informace,
vykládat
učivo.
A
hned
je
tady
další
problém:
kde
se
znakovou
řeč
učit
a
jak
ověřit
její
dostatečné
zvládnutí,
když
není
test,
který
by
znalosti
prověřoval.
Znakovou
řeč
je
možné
studovat
v
kursech
organizovaných
při
spolcích
neslyšících,
učitelé
neslyšících
se
připravují
na
katedrách
speciální
pedagogiky
při
pedagogických
fakultách
(Praha,
Olomouc,
Liberec)
i
tady
by
se
zřejmě
mělo
znakové
řeči
věnovat
několik
semestrů.
Než
se
dostane
znaková
řeč
do
osnov
je
potřeba
ji
popsat,
stanovit
gramatiku,
určit
způsob
zápisu
znaků,
což
je
mj.
cílem
výzkumu
znakového
jazyka,
který
probíhá
druhým
rokem
na
katedře
českého
jazyka
FF
UK.
Aby
komplikací
nebylo
málo,
ne
všichni
neslyšící
neslyší
stejně.
Dalším
z
úkolů
je
statisticky
zpracovat
"stav
sluchu
na
školách"
a
zjistit
počet
dětí
hluchých
a
dětí
se
zbytky
sluchu.
Diagnóza
by
měla
být
podkladem
pro
zařazení
dítěte
do
vyučovacího
programu.
To
zase
předpokládá,
že
jednotlivé
metody
a
postupy
budou
přehledně
a
přesně
zpracovány
písemně.
Popis
metody
by
měl
také
pomoci
rodičům,
aby
se
mohli
(po
dohodě
s
odborníkem)
rozhodnout,
kterou
školu
zvolí.
Zatímco
koncepce
se
mění,
na
školách
se
učí.
Záleží
na
každém
jednotlivém
učiteli,
co
chce
a
dokáže
dětem
předat,
na
tom
nic
nezmění
ani
sebelepší
metoda.
Jejím
úkolem
je
určit
způsob,
úroveň
a
cíl
vzdělávání,
kterého
by
děti
měly
dosáhnout,
zároveň
přesvědčit
pedagogy,
rodiče,
odborníky
o
své
správnosti,
případně
vyloučit
ty
učitele,
kteří
odmítnou
respektovat
změněné
požadavky
(samozřejmě
podložené
pádnými
argumenty)
na
svoji
profesi.
Práce
jako
na
kostele,
říká
se,
v
tomhle
případě
se
chystá
stavba
katedrály.
O
postupu
prací
na
základech
by
měli
referovat
zástupci
jednotlivých
pracovních
skupin
na
své
další
schůzce
na
ministerstvu
školství,
která
se
chystá
na
březen.