Konec
armádního
provizória
Československá
armáda
první
republiky
patřila
k
nejlépe
vyzbrojeným
a
vycvičeným
sborům
v
Evropě.
Mnichovská
smlouva
jí
přinesla
nejenom
faktický
konec,
ale
i
morální
kolaps,
třebaže
tehdy
za
vojáky
rozhodli
civilisti.
Druhou,
definitivně
decimující
ránu
přinesla
poúnorová
bolševizace,
vrcholící
sovětskou
okupací
bez
jediného
výstřelu.
Ve
vědomí
národa
dozrálo
přesvědčení,
že
"naši
lampasáci
jsou
se
svými
vojáčky
k
ničemu".
Polistopadová
armáda
se
společnosti
jevila
jako
zdecimovaná
cháska
bez
jakékoliv
společenské
vážnosti.
Díky
"bratrské
pomoci"
z
čs.
armády
postupně
vymizely
i
poslední
zbytky
prvorepublikových
ctností:
hrdost
na
historii
a
vojenskou
profesi,
tvrdý
a
smysluplný
výcvik,
ale
i
propracovaný
systém
přípravy
poddůstojnického
sboru
a
důstojníků
v
záloze.
Povinnou
daní
polistopadové
revoluční
euforii
byly
snad
dobře
míněné
kroky,
které
ve
snaze
zhumanizovat
nedemokratickou
armádu
umožnily
například
vojákům
obléci
na
vycházku
civilní
oděv
a
velitele
naopak
zbavovaly
posledních
zbytků
věrohodnosti.
S
úlevou,
že
se
zbavili
víceméně
povinného
členství
v
KSČ
se
však
dostavil
i
pocit
provinění
a
ztráta
potřebného
velitelského
sebevědomí.
Kdejaká
vojínova
stížnost
byla
důstojníkům,
kteří
lpěli
na
kvalitním
výcviku,
omlácena
o
hlavu.
Zároveň
se
ocitali
v
podezření,
že
chudáky
vojáky
šikanují.
Velitelé
rot
a
čet
se
při
tom
téměř
odnaučili
velet
v
obavě,
aby
je
vojáci
nenařkli
z
ponižování
lidské
důstojnosti.
Při
humanizačních
experimentech
zašla
armáda
zřejmě
dál,
než
bylo
zdrávo.
Západní
odborníci
jen
s
údivem
dodávali,
že
tvrdý
dril
se
s
lidským
jednáním
velitele
nevylučuje.
Podstatná
podle
nich
je
úroveň
kázně,
odbornosti
a
loajality
vojáků
k
režimu.
Humanizační
bezradnost
jen
umocnil
rozkaz
naři
záklaďákům
nosit
opět
uniformy.
Rádi
se
dnes
necháváme
unášet
úrovní
západních
poddůstojníků
a
tvrdým
drilem,
který
v
jednotkách
prosazují.
Objevujeme
však
něco,
čím
byla
bývalá
čs.
armáda
kdysi
pověstná.
Naštěstí
je
tentokrát
pro
českou
armádu
příhodná
i
doba:
vojáci,
alespoň
ti
z
brigády
rychlého
nasazení,
začínají
kupodivu
sami
dávat
přednost
ostrému
výcviku
před
kasárenskou
nudou.
Pomalu
se
s
tím
smiřuje
i
veřejnost.