ln94211_92

Ludvíka Vaculíka srpnový hněv

Václav Bělohradský V Českém snáři Ludvík Vaculík cituje, co řekl v jednom pošmourném listopadovém dni roku 1968 na mítinku mládeže na Žofíně: Mladým lidem hrozí vždy znovu a v každé generaci to, co se přihodilo našemu socialismu, totiž náš vlastní fanatismus... Je třeba podstoupit nepříjemný krok- pouštět se do kontaktu s lidmi, jejichž společnost nám nevoní... Potřeba harmonického soužití ve společnosti vede člověka k tomu, že místo aby řešil problémy společnosti, vytváří si svou vlastní společnost. Koncem sedmdesátých let zahájil v tomto smyslu také velkou diskusi o Chartě 77 a disentu: Disidenti nesmějí být lidé zvláštního ražení budující si svou vlastní společnost vyvolených.

V obou případech bylo Vaculíkovo varování správné. Naše západní dějiny se po tisíciletí hrozivě ježí pokusy realizovat potřebu harmonického soužití ve společnosti tak, že skupina vyvolených si vybuduje svou vlastní společnost, z níž navždy vyžene lidi, kteří jim nevoní. Komunismus byl jen jedním z těch pokusů, možná nejkrvavější.

Mládež na Žofíně si tehdy, zdá se, vzala řeč Ludvíka Vaculíka k srdci a při první příležitosti v roce 1990 zavrhla všechny reformované verze harmonické společnosti a zvolila si život v rozporech, tedy vládu a opozici, napětí mezi legitimitou a legalitou, rozporné veřejné mínění, svobodu tisku, třídní konflikt, právní, ne morální stát, tržní vztahy, konkurenci. Standardní demokracie se tomu dnes říká.

V článku Srpnový den (Lit. noviny č. 35) L. Vaculík naznačuje, s čím zahájí svou předvolební kampaň, jaké budou podmínky, jež položí stranám ucházejícím se o jeho přízeň. Získá si ji vláda, která ve vládnutí pokročí o třídu výš, bude slyšet hlasy varující před užitkem a ziskem a bude po lidech více žádat. Hněvá se na vládu za to, že nevymetá železným koštětem banditu, který se k nám s trhem a demokracií vetřel. Taková potřeba vidět železné koště v rukou vlády není ale než jinak oděná potřeba harmonického soužití ve společnosti, před níž Vaculík tak prozíravě varoval mládež v roce 1968.

Ludvík Vaculík píše: Vláda možná nedovažuje jednu věc: znakem dnešního režimu není jenom to, že trhovci na zlínském náměstí si můžou konkurovat cenami svého zboží, ale i to, že nemůžou. Protože kdo vyhlásí nižší cenu, toho navštíví bandita a pohrozí mu něčím, když své ceny nevyrovná s okolními. Banditismus, podvody, zlodějna a chamtivost- to je druhá strana mince, ražené v koaliční mincovně. Vaculík ve svém hněvu nazval pána, který naléhá, aby někdo neprodával za nižší cenu než ostatní, banditou. Ale co například odbory? Nespočívá snad velká část jejich činností ve snaze zabránit dělníkům nabízet svou práci za nižší cenu, a tak si konkurovat? Když například nabídne nějaký emigrant svou práci za nižší mzdu, než to předpisuje kolektivní smlouva nebo zákon o minimální mzdě, navštíví ho pán, kterého by jen těžko Ludvík Vaculík nazval banditou. Kdyby ano, pak by asi skončil ve vězení za urážku veřejného činitele.

Ale zůstaňme ještě u těch rajčat. Vždyť ten bandita může být jednoduše zástupce výrobců rajčat, bránících se proti náhodným prodavačům, kteří si vyprodají nějaké náhodné množství rajčat pod cenou, a tak poškodí ty, kdo z prodeje rajčat žijí. Mohla by to být také obrana proti cizincům, kteří svými cenami ničí domácí výrobce, protože je jejich stát daňově zvýhodňuje. Ale je tu i morální aspekt. Ten bandita by mohl tomu prodavači říci: nestydíte se takhle zrazovat své kolegy, své soudruhy?

V Českém snáři Vaculík popisuje, jak by vládl v zemi, kdyby byl dobrým králem Ludvíkem: Domácí obyvatelstvo by na rozdíl ode dneška mělo všechny výhody a přednosti před turisty, kteří by naopak byli přepadáni na cestách, notně vystrašeni a obráni o kuřivo a fotoaparáty. S hanbou by se vraceli domů, protože jejich rozum by tu pro jinakost každé věci ničeho nechápal. Často to u nás s turisty dopadá, jako by dobrý král Ludvík již vládl. V každém případě si všimněme, že podle tohoto královského programu rozdíl domácí- cizinec opravňuje k určitým výhodám. Může k nim legitimně patřit i to, že cizinci nesmějí prodávat v Čechách rajčata za nižší ceny, než stanovuje svaz domácích výrobců? Nazveme banditou pána, co se o to stará? A co třeba stávkokazi, tedy dělníci, kteří odmítají stávkovat a jsou k tomu nuceni odborářskou stráží? Je to banditismus? Myslím, že ani Vaculíkův občanský hněv by je neměl házet do jednoho pytle.

V každém případě je zbytečné radit vládě, aby toto zvážila. To je první problém všech demokratických vlád: jak spravedlivě vládnout občanům, kteří mají protikladné zájmy a často jeden v druhém vidí banditu.

Vaculíkův hněv dopadá i na soudce, kteří jen s potížemi odsuzují vydavatele siónských protokolů: Soud- až padne tato vláda- bude muset vydavatele sionských protokolů přece jen odsoudit. Jeho hněv si přeje, aby došlo za vedení ODS k takovému posunu, aby to šlo snadno. Jenže díky tomu, že v demokratickém právním státě jen těžko soud odsoudí vydavatele sionských protokolů, nemůže nikdy odsoudit Vaculíka třeba za pornografii. Jsou to spojité nádoby. Vydavatel nějakých protokolů může unikat, třeba tak, že ten text bude vydávat za vědeckou publikaci a bude se dovolávat svobody vědy. Vím, že se ještě nikdy a nikde nepodařilo nějaké demokratické vládě snadno zamést s vydavatelem ideologicky a morálně nepřijatelného svinstva.

Hájíme- li neomezenou svobodu slova, nejčastější protiargument je tento: A to chceš připustit, aby někdo veřejně hlásal, že tu či onu rasu je třeba vyhnat nebo dokonce spálit v pecích? To je ovšem problém občanského zákoníku, paragraf o vyhrožování.

Výhoda neomezené svobody slova je v něčem podstatnějším. V demokracii nestojí jedna velká čistá a věčná hodnota proti velké, špinavé a věčné nehodnotě. Naše hodnoty jsou relativní, na každé ulpívá nějaké podezření, a co dnes je mírou mravnosti, bylo donedávna nemravné. Rozhodující jsou mezní hodnoty, tedy situace, v nichž lidé přestávají být lhostejní, další znehodnocení toho, co je pro ně důležité, už nepřipustí a jdou třeba do ulic protestovat. Z tohoto hlediska bylo vydání sionských protokolů společnosti prospěšné, protože mnoho lidí, kteří by to jinak neudělali, začalo veřejně hájit hodnoty, o něž se demokracie opírá. Není proto dobrá Vaculíkova rada vynutit si posun vlády směrem k větší autoritativnosti. Výhodnější je usilovat o to, aby mezní množství svinstva bylo co nejmenší.

Vaculíkův srpnový hněv nás kárá za to, co všechno jsme připustili, zatímco byl v Bavorsku: Vy jste tu nechali padnout Ježka, za vraždu jsou dokonce už jenom čtyři roky, vývoz surovin pokračuje, voda na pití se kupuje v lahvích, a jestli vláda nepochopí, co je úkolem budoucí vlády, budeme kupovat i vzduch... A ministerský předseda nám sympaticky vysvětlí, že i to je v zákonu tržní ekonomiky. Hněvat se na to, že vývoz surovin pokračuje není pro nás výhodné, protože dovážíme všechnu naftu, zemní plyn a většinu surovin vůbec, takže bychom tu v zimě pomrzli, kdyby Rusové se nechali pohnout Vaculíkovým hněvem a svůj vývoz zarazili. Kategorický imperativ nám totiž velí jednat tak, aby naše jednání mohlo být obecným zákonem- nelze být proti vývozu surovin z jedné země a žít z výhod dovozu surovin ze země druhé.

Ale i s tím vzduchem a vodou je to tak, jak nám ministerský předseda sympaticky vysvětlí. Například Vaculíkův článek je součástí procesu, kterého se účastní výrobci papíru, počítačů, dovozci nejrůznějších surovin, tiskárny atd. Mnoho lidí, z národů ač jsou různých, se podílí na výrobě a směně prostředků, které potřebuje Ludvík Vaculík k tomu, aby slova jeho hněvu dopadla na stránky Literárních novin, získala tak občanskou váhu a my se mohli zastydět za naši konzumní omezenost a mravní lhostejnost. Jeho článek ale přispěl k zamoření vzduchu a vody v nějaké míře. Navíc, tím, že mne svedl k tomu, aby mu odpověděl, zamořování dál roste. Chtěl bych čistší vzduch, ale čeho se vzdát, aby takový byl? Od čeho začít? Od Vaculíkova článku nebo od mých odpovědí? Na čí úkor chce Vaculík ten čistší vzduch dýchat? Jmenovat prosím!

Hledám politika bystrosti takové, který se nechá zvolit lidmi, jimž bude opakovat: Nemusíte všechno mít jen proto, že to na světě je. Vaculík jistě nepotřebuje, co vidí, ale to, co potřebuje, také otravuje vzduch. Potřeboval vydávat své knihy, psát ten článek a potřeboval vůbec jet do Bavorska? Tedy dohodněme se nějak, jaká je míra zamoření, kterou chceme nést a čeho se kdo musí vzdát, aby jí dosáhli. Takže to zamoření opravdu je v zákonu tržní ekonomiky. Něco za něco, ale co za co, a hlavně co na úkor koho. Navíc čistota vzduchu záleží jen v malé míře na naší vládě, je to problém pomalu se rýsující světovlády, kterou ale bude třeba držet na uzdě, aby nám nepřerostla přes hlavu. Já alespoň nechci, aby mi světovláda říkala, co smím potřebovat. Od Ludvíka Vaculíka to beru, on je ale autorita jiného řádu než nějaká vláda nebo politické strany.

Vaculíkův srpnový hněv ústí v tuto radu: Proto až nám strany a lidé ucházející se o příští vládu budou rýsovat své projekty, prohlédneme je dobře, není- li do nich zákonitě vestavěn i půdorys trvalého bandity. Říkám předem, že bude. V demokratické společnosti je půdorys trvalého bandity nepotlačitelně přítomen. Kandidoval jsem kdysi v městských volbách v Janově za liberální stranu a drobní hokynáři si u mne houfně stěžovali na ty bandity, kteří všude staví supermarkety, a tak je ničí. Kupující si naopak libovali, že supermarkety je osvobozují od zaostalých hokynářů a jejich malých a neefektivních krámků. Hněvat se na hloupé spotřebitele, zmámené konsumismem, znamená jednoduše, že se hněváme na ty, kdo potřebují něco jiného než my. Potřeba psát do Literárních novin a číst je není o nic posvátnější než potřebovat kabát, auto, domek na venkově, knihu básní nebo krém na pleť.

Mám rád Vaculíkův hněv a považuji za privilegium, že žiji v jeho dosahu. Občanský hněv je velkou a krásnou složkou demokracie. Chci jen připomenout, že o hněvu jakkoli velkém v demokracii nemilosrdně platí tato jednoduchá věta: Kdykoli jsem se rozhněval na společnost, v níž žiji, objevil jsem také sama sebe činícího to, na co se hněvám.