V
cizích
pokojích
Galerie
Lenka
Lindaurová
Když
se
mění
prostředí
tak
rychle,
jako
nyní
v
Praze,
nenávratně
mizí
i
některá
romantická
zákoutí.
Neleží
výhradně
na
periferii,
ale
i
v
centru
města,
kde
doznávají
nejrychlejších
změn.
Jedno
takové
místo
si
vyhlédli
čeští
a
němečtí
sochaři
(čerství
absolventi
a
studenti
uměleckých
škol)
na
Smíchově
nedaleko
Anděla,
v
ulici
Na
bělidle.
V
domě
číslo
pět,
který
je
prázdný
a
brzy
má
být
rekonstruován,
obsadilo
čtrnáct
autorů
prostory
bývalých
bytů
a
vytvořili
zde
vlastní
reflexi
na
danou
lokalitu
a
mizející
čas.
V
srpnu
začali
společně
pracovat
a
minulý
pátek
zpřístupnili
objekt
veřejnosti
(až
do
11.
září).
Byty
se
zbytky
koupelen,
záchodů,
tapet,
obnažené
elektroinstalace,
trámů
či
kamen
se
projevily
značně
inspirativně.
Stanislavu
Konvalinkovou
motivovala
bývalá
kuchyň
k
vytvoření
Tajemství
černé
kuchyně,
kde
se
divákovi
ze
tmy
vynořují
magické
záznamy
bývalých
obyvatel:
recepty
a
návody,
ale
také
světla
kočičích
očí
v
zatemněném
okně.
Lenka
Urbanová
zapojila
elektrické
kabely
do
kovových
desek
na
podlaze
jedné
místnosti,
po
kterých
musí
přejít
návštěvník
na
vlastní
nebezpečí,
touží-
li
nahlédnout
do
třinácté
komnaty,
jen
malinko
pootevřené.
U
dveří
však
zjistí,
že
dveře
prázdného
pokoje
jsou
zablokovány.
Klaus
Dobrunz
rozvěsil
sádrové
prádlo
a
jakési
chuchvalce
v
pravidelných
řadách
i
do
trychtýře.
Skvělého
kontrastu
a
napětí
mezi
jinými
časy
dosáhl
Thomas
Majevszky
instalací
Čtyři
pokoje:
jeden
je
v
původní
poničené
podobě,
dva
jsou
vymalovány
zčásti,
jeden
je
bílý
úplně.
Horst
Reuschke
si
z
jednoho
pokoje
vytvořil
muzeum.
Mezi
banálními
a
technickými
exponáty
jsou
také
řady
útvarů
z
chleba
a
zvlášť
z
másla.
Lenka
Klodová
natáhla
do
bytu
domácí
zvířata
doslova.
Z
jejich
kožešin
vytvořila
pruh
táhnoucí
se
kolem
dokola,
od
podlahy,
přes
zeď
a
strop.
V
jiném
pokoji
využila
pohledu
skrz
okno
na
jakousi
dopravní
značku.
Omalovala
ji
oranžově,
a
tak
vznikl
věčný
západ
slunce,
který
zopakovala
ve
vzoru
na
stěnách.
Ekkehard
Böhnel
položil
do
bytu
křehkou
papírovou
postel.
Tendencí
Němců
bylo
uplatnit
spíš
objekty
pro
univerzální
prostor,
Češi
hledali
pointování
instalace
právě
v
daném
místě.
Podobných
projektů
stále
přibývá
(Štencův
dům,
libeňská
synagoga,
odsvěcené
kostely
atd.).
Možná
by
tedy
každé
firmě,
která
podobný
pustý
objekt
zakoupí,
stálo
za
to
zamyslet
se,
zda
výtvarná
akce
tohoto
druhu
neznamená
pro
místo
i
sponzora
dobrou
reklamu.