ln94209_55

Cestou etatizace rozhodčího soudnictví?

JUDr. Alois Wagner, CSc., Ústav státu a práva ČAV Parlamentu České republiky byl předložen k projednání vládní návrh zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Tento vládní návrh zákona obsahuje některé nové momenty, které lze obtížně sloučit s povahou rozhodčího soudnictví, jak se jeví ve své tradiční podobě i stavu známém v západních demokratických státech (zejména též v Evropské unii). Považuji proto za důležité upozornit na ta ustanovení vládního návrhu, která by měla být bedlivě zvážena a přehodnocena tak, aby zákon byl s povahou rozhodčího soudnictví v souladu.

Podstata rozhodčího soudnictví spočívá v tom, že se smluvní strany určitých soukromoprávních vztahů (hospodářských, obchodních, zejm. mezinárodních) mohou dohodnout, že případné spory, které při plnění smluvních závazků vzniknou (nebo vznikly), nebude rozhodovat jinak příslušný státní soud, ale že tyto spory budou řešeny v rozhodčím řízení. Rozhodování sporu může být přeneseno na rozhodce ad hoc nebo na stálý rozhodčí soud (nestátní institucionalizovaná podoba rozhodčího soudnictví). Soukromoprávní povaha sporu se tak promítá i do sféry procesní. Instituce rozhodčího soudnictví slouží usnadnění obchodních styků tím, že má umožnit jeho subjektům rychlé, pružné (od různých formalit oproštěné) a odborným požadavkům odpovídající řešení sporů.

Vykonatelnost nálezů rozhodčích soudů v cizích státech je pak zabezpečena mezinárodními úmluvami.

Typickým rysem rozhodčího soudnictví je jeho zásadní nezávislost na státu- autonomie. Tato nezávislost rozhodčího soudnictví by měla být v různých státech na stejné úrovni.

Z povahy rozhodčího soudnictví vycházel též text dosavadní právní úpravy v bývalé Československé republice (zák. č. 98/ 1963 Sb., o rozhodčím řízení v mezinárodním obchodním styku a výkonu rozhodčích nálezů, §§ 47 a 48 zákona č. 422/ 1980 Sb., o hospodářských stycích se zahraničím). Institucionalizované rozhodčí soudnictví představoval a představuje Rozhodčí soud, který byl svého času zřízen při Československé obchodní a průmyslové komoře. Tento rozhodčí soud měl v rámci svého přičlenění k Československé obchodní a průmyslové komoře potřebnou míru autonomie, jaká je nutná k jeho existenci jako nezávislého orgánu, který má nestranně rozhodovat spory mezi stranami.

Je třeba zde říci, že Rozhodčí soud při ČsOPK si svou kvalifikovanou a nestrannou rozhodovací činností získal značný kredit v zahraničí i doma, což se obráží i v poměrně značném počtu smluvních doložek, v nichž strany určují tento rozhodčí soud k rozhodování sporů, které mezi nimi mohou vzniknout.

Kompetence rozhodčího soudnictví u nás byla až dosud omezena na rozhodování sporů mezi subjekty z různých států (mezinárodní hospodářské a obchodní vztahy). Je třeba uvítat, že nová úprava v souladu s tržním hospodářstvím založeném na soukromém vlastnictví rozšiřuje kompetenci rozhodčího soudnictví do budoucna i na spory mezi subjekty tuzemskými. V tomto rozšíření kompetence rozhodčího soudnictví spočívá hlavní přínos nové úpravy, kterou představuje vládní návrh zákona o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů.

Vládní návrh zákona obsahuje však na druhé straně některá ustanovení, která nejsou v souladu s povahou rozhodčího soudnictví a která se odchylují od úprav západních demokratických států. Jde tu zejména o ustanovení, podle nichž vede ministerstvo spravedlnosti seznam rozhodců, rozhoduje o tom, kdo v tomto seznamu může být zapsán, případně kdo z tohoto seznamu bude vyškrtnut. Ministerstvo vydává i rozhodčí osvědčení, že je v seznamu zapsán. Přitom se řízení v této věci na ministerstvu spravedlnosti řídí správním řádem (srovnej ust. §§ 4, 5 a 6 vládního návrhu zákona).

Nelze ani souhlasit s tím, že do seznamu rozhodců může být zapsán pouze státní občan České republiky a ten, kdo získal vysokoškolské vzdělání (§ 4 odst. 2 vl. návrhu zák.).

Všechny tyto nové podmínky, které by měla zavést nová úprava obsažená v citovaném vládním návrhu zákona o rozhodčím soudnictví, vzbuzují vážné pochybnosti a nelze je akceptovat již nejen proto, že se dostávají do rozporu s postulátem sbližování právního řádu České republiky s právními řády členských států EU, ale i proto, že se dostávají do rozporu se samou povahou rozhodčího soudnictví.

Je třeba brát též v úvahu, že existuje stále Rozhodčí soud při ČsOPK, který požívá důvěry zahraničních subjektů. Smluvní rozhodčí doložky, zakládající pravomoc rozhodovat spory mezi našimi subjekty a subjekty zahraničními, obsahuje řada uzavřených obchodních smluv a smluv, které jsou či budou uzavírány. I když problematika Rozhodčího soudu při ČsOPK není v citovaném vládním návrhu řešena, některá jeho ustanovení se ho podle mého soudu nežádoucím způsobem dotýkají.

Předkládaný vládní návrh zákona o rozhodčím řízení je třeba vidět v souvislosti s vládním návrhem zákona o sloučení Československé obchodní a průmyslové komory s Hospodářskou komorou, v němž se ve srovnání s dosud platným ustanovením § 48 zák. č. 42/ 1980 Sb. zjevně omezuje autonomie Rozhodčího soudu při ČsOPK. Zamýšlený trend etatizace rozhodčího soudnictví se tak výrazně promítá i do míry jeho autonomie, která je ve světě obecně považována za samozřejmou. Stranou pozornosti nelze ponechat ani tzv. intertemporální ustanovení § 52 citovaného vládního návrhu zákona, podle kterého §§ 4 až 6 nabývají účinnosti výjimečně již dnem vyhlášení (tj. ustanovení o tom, kdo může být rozhodcem a o seznamech rozhodců vedených ministerstvem spravedlnosti). Platností tohoto ustanovení by činnost dosavadního Rozhodčího soudu byla paralyzována. Škody, ať již materiální či nemateriální, které by tím vznikly, by byly pochopitelně značné. Ztráta kreditu, jak známo, se získává znovu jen obtížně.