Rozpočet
a
věčné
levicové
vábení
Václav
Klaus,
Předseda
vlády
Již
pošesté
prožíváme
stejný
problém.
Opět
sestavujeme
státní
rozpočet
a
opět
se
setkáváme
se
stejnou
argumentací.
Jedna
skupina
lidí
zarputile
vychází
ze
strany
potřeb,
nikoli
ze
strany
zdrojů.
Máme
zanedbané
dráhy,
musíme
je
opravit.
Máme
zastaralé
zařízení
vysokých
škol,
musíme
je
modernizovat.
Máme
poškozené
životní
prostředí,
musíme
je
vylepšovat.
Máme
menší
zemědělské
dotace
než
země
Evropské
unie,
měli
bychom
naše
dotace
na
cestě
do
Evropy
zvýšit
na
evropskou
úroveň.
Máme
nemoderní
armádu,
chceme
do
NATO,
musíme
proto
armádu
přizpůsobit
technické
úrovni
ostatních
zemí
tohoto
vojenského
seskupení.
Roste
kriminalita,
potřebujeme
zvýšit
počet
policistů.
Mohl
bych
pokračovat,
ale
tím
by
to
stejně
neskončilo.
Stejným
dechem
se
říká,
že
jsou
vysoké
daně,
že
nemáme
zelenou
či
modrou
(v
obou
případech
zlevněnou)
naftu,
že
nemáme
dostatečné
výhody
pro
začínající
podnikatele,
pro
exportéry,
pro
investory
moderních
technologií,
pro
zaostalé
regiony,
pro
tu
či
onu
sociálně
postiženou
skupinu.
Toto
všechno
pravda
sice
je,
není
to
však
pravda
celá.
Na
světě
nikdy
nevzniká
něco
za
nic
a
vždycky
se
musí
dopočítávat
do
jedné.
Stejně
jako
v
rozpočtu
jednotlivce,
rodiny,
fotbalového
klubu
či
průmyslového
podniku,
i
v
rozpočtu
státu
platí,
že
nemůžeme
vydávat
více,
než
kolik
máme.
Můžeme
si
samozřejmě
půjčit.
A
právě
tady
začíná
jeden
obrovský
rozdíl:
to,
co
jednotlivec
má
a
bude
mít
k
dispozici,
je
skutečně
maximem
toho,
s
čím
může
dlouhodobě
kalkulovat;
u
státu
je
tomu
však
jinak.
Stát
může
mít
více,
protože
může
(dnes
nebo
v
budoucnu)
jednotlivcům
formou
daní
více
odejmout.
Toto
poznání
nás-
občany-
nepochybně
zneklidňuje,
ale
věříme,
že
právě
tomuto
sklonu
všech
států
a
jejich
byrokracie
jsme
polistopadovým
vývojem
postavili
do
cesty
nemalé
překážky.
Hlavní
překážkou
státu
fungovat
na
úkor
jednotlivce
je
demokratický
politický
systém,
pluralita
politických
stran,
naše
světonázorová
východiska,
a
zejména
naše
neblahá
zkušenost
s
komunismem,
který
byl
na
prioritě
státu
před
jednotlivcem
výslovně
založen.
Chtěl
bych
rychle
zdůraznit,
že
to
bohužel
ještě
není
všechno.
Rozdíl
mezi
jednotlivcem
a
státem
je
i
v
tom,
nebo
spíše
právě
v
tom,
že
zatímco
jednotlivec
rozhoduje
o
sobě
samém,
v
případě
státu
je
jednoznačnost
rozhodnutí
a
jeho
následků
značně
změkčena
či
porušena.
Jedna
politická
garnitura
předurčuje
leccos
druhé,
jedna
generace
následujícím,
a
proto
je
naší
základní
povinností
řešit
složitá
rozhodování
v
čase,
tedy
na
ose
minulost-
přítomnost-
budoucnost,
takovým
způsobem,
aby
budoucnost
nebyla
minulostí
zatěžována,
aby
byl
celý
proces
mezigenerační
transmise
hodnot
vzestupný,
a
ne
sestupný.
Silný
pocit
této
intertemporální
zodpovědnosti
mají
lidé
konzervativního
typu;
levice
je
naopak
vždy
více
zakleta
v
přítomnosti
a
žádá
co
nejvíce
pro
sebe,
a
to
právě
teď.
To
se
projevuje
nejrůznějším
způsobem
a
lehkovážné
koketování
s
deficitem
státního
rozpočtu
je
jen
jedním
z
nich.
Střet
o
rozpočet
probíhá
každoročně
a
stejně
tak
znovu
a
znovu
v
jednotlivých
zemích
světa
vzniká
pokus
tuto
možnost
co
nejvíce
zablokovat
dlouhodobě
platným
legislativním
aktem-
a
tím
většinou
je
zákon
o
povinnosti
vlády
předstupovat
před
parlament
s
vyrovnaným
státním
rozpočtem.
Ne
náhodou
přicházíme
s
tímto
návrhem
dnes
i
my,
ve
chvíli,
kdy
se
trochu
začíná
ztrácet
prvotní
polistopadové
odhodlání
důsledně
se
zbavit
minulých
návyků,
respektovat
konzervativní
pravidla
lidského
života
a
krátkodobě
si
umět
odříci
a
kdy
se
v
naší
zemi
leckomu
začíná
zdát,
že
ostražitosti
už
není
zapotřebí.
Proto
vznikla
myšlenka
návrhu
zákona
o
vyrovnaném
státním
rozpočtu,
a
to
nevyhnutelně
zákona
vyšší
právní
síly
než
každoročně
opakovaný
zákon
o
konkrétním
státním
rozpočtu.
Stejný
úmysl
mělo,
má
a
bude
jistě
mít
v
budoucnu
více
konzervativních
politiků.
Nedávno
tento
problém
ve
své
knize
Unfinished
Business
(Random
House,
Auckland,
1993)
nastolil
známý
novozélandský
politik,
bývalý
ministr
financí,
reformátor
z
období
let
1984-
1988
Roger
Douglas,
s
jehož
reformním
úsilím
máme
mnoho
společného
a
vždycky
jsme
si
toho
byli
vědomi.
Už
v
roce
1991
jsem
jednu
kapitolu
své
knížky
Nemám
rád
katastrofické
scénáře
(Šagit,
Ostrava,
1991)
nazval
Novozélandské
vidění
problémů
a
zdůrazňoval
jsem,
že
jsem
po
několika
hodinách
diskusí
s
Rogerem
Douglasem
pochopil,
že
v
řadě
věcí
nejde
o
pouhé
podobnosti,
ale
o
naprosté
totožnosti.
Roger
Douglas
ovšem
musí
na
Novém
Zélandě
bojovat
nejen
o
povinnou
vyrovnanost
státního
rozpočtu,
ale
i
o
legislativní
zakotvení
nezávislosti
centrální
banky,
což
je
něco,
co
u
nás
považujeme
za
naprostou
samozřejmost
a
co
nevyvolalo
žádný
politický
konflikt.
Snad
ještě
dodejme
jeden
ekonomický
argument.
Ještě
nikdy
jsem
v
ekonomické
literatuře
(nemluvím
o
textech
jiného
typu)
neviděl
obhajobu
deficitního
státního
rozpočtu
na
základě
toho,
že
nemáme
dost
peněz
na
to
či
ono.
Deficit
státního
rozpočtu
totiž
není
a
nemůže
být
náhražkou
nedostatku
peněz,
protože
deficitem
se
peníze
netvoří,
pouze
se
přesouvají-
podle
způsobu
jeho
financování-
od
soukromého
sektoru
ke
státu.
Deficit
státního
rozpočtu
bývá
některými
ekonomy
obhajován
při
tzv.
nedostatku
efektivní
poptávky,
tedy
v
situaci,
kdy
peníze
sice
jsou,
ale
leží
ladem
a
soukromý
(či
nestátní)
sektor
nemá
dost
motivací
tyto
peníze
pouštět
do
oběhu.
Musím
opakovat,
že
to
není
náš
případ.
Úzkým
místem
naší
ekonomiky
není
nedostatek
poptávky,
i
když
si
to
snad
stále
ještě
někdo
myslí.