Ach,
ta
prožluklá
zájmena!
Co
napadá
Lubomíra
Dorůžku
Autor
(nar.
1924)
je
hudební
publicista
a
překladatel.
Působil
v
řadě
redakcí
(po
válce
například
v
Kulturní
politice,
ve
druhé
polovině
šedesátých
let
v
Melodii),
napsal
základní
příručky
k
dějinám
populární
hudby
a
jazzu.
Překládá
z
americké
literatury
-
Fitzgeralda,
Faulknera...
S
Josefem
Škvoreckým
sestavil
například
poetický
výbor
Jazzová
inspirace.
Bývaly
doby,
kdy
panovník
oznamoval
svým
poddaným
i
celému
světu:
My,
z
Boží
milosti
císař
a
král...
Říkalo
se
tomu
majestátní
plurál,
ale
všem
bylo
jasné,
že
Jeho
Veličenstvo
mluví
jen
samo
za
sebe.
Pak
nastaly
doby,
které
Boží
milost
uvrhly
do
klatby,
ale
majestátní
plurál
si
ponechaly:
My,
pracující,
vítáme,
zavazujeme
se,
protestujeme,
s
rozhořčením
odsuzujeme...
Kdysi
jasný
smysl
se
však
zcela
ztratil:
z
plurálu
se
stala
mlžná
clona,
za
níž
jaksi
nebylo
patrno,
kdo
a
za
koho
to
mluví.
Vlastně
totiž
nemluvil
nikdo
a
za
nikoho.
Nějaký
čas
jsem
se
pošetile
domníval,
že
tuto
podivnou
hru
s
množným
číslem
by
bylo
možno
obrátit
proti
jejím
původcům.
Když
už
bylo
alespoň
trochu
možné
hovořit
o
různých
nesmyslech,
napáchaných
na
naší
hudební
scéně,
psával
jsem
někdy:
Tenkrát
jsme
se
mylně
domnívali,
že...,
i
když
mému
osobnímu
já
by
taková
domněnka
nikdy
nepřišla
na
mysl.
Zkoušel
jsem
tak
podstrčit
veřejné
označení
oněch
nesmyslů
těm,
kteří
se
jich
kdysi
dopouštěli,
ale
teď
se
neměli
k
jejich
doznání.
Nestalo
se,
že
by
proti
tomu
protestovali,
ale
nestalo
se
také
zhola
nic
jiného.
Fixlování
se
zájmeny,
byť
i
s
dobrým
úmyslem,
stěží
vede
k
dobrým
výsledkům.
Tenkrát
však
tu
byl
ještě
další
plurál
-
oni.
To
bylo
zájmeno
velmi
obávané.
Chovalo
se
naprosto
negramaticky
a
na
neukázněná
já
si
mohlo
pěkně
došlápnout.
Ne
každé
já
mělo
dost
síly
stát
nepokrytě
a
veřejně
na
svém.
Takže
svobodné
možnosti
singulárního
já
objevuji
vlastně
až
ve
čtyřech
posledních
letech.
Jenže
falešné
my
a
hrozba
všemocného
oni
dokázaly
některá
já
pěkně
poznamenat
a
neochota
nebo
neschopnost
vyprostit
se
z
jejich
objetí
se
občas
připisuje
jakémusi
záhadnému
ono:
ono
je
to
holt
těžký...
Švejk
tvrdí,
že
nejlepší
je,
je-li
někdo
přímo
odněkud,
a
musím
vám
potvrdit,
že
není
větší
rozkoše,
než
být
vlastním
já,
které
mluví
jen
samo
za
sebe.
A
což
teprve,
přihlásí-li
se
potom
nějaké
jiné
já,
rovněž
samo
a
nevyzváno,
že
jste
mu
něco
řekli
jako
z
duše.
Jenže
i
potom
dám
přednost
jen
pocitu
volného
spříznění
mezi
já
a
ty.
K
halasnému
my,
rozplývajícímu
se
v
anonymitě
a
ohánějícímu
se
údajnými
zástupy,
ve
mně
přetrvává
ne-li
nedůvěra,
tedy
alespoň
značná
opatrnost.
Dobrý
voják
Pantaleón
a
systémové
změny