Růžová
bublina
Vybrané
kapitoly
z
dějin
žvýkačky
Daniel
Kumermann
Který
čuně
zase?!
Řev
rázu
spíše
symbolického:
Ten,
kdo
křičí,
se
totiž
neptá.
Dobře
ví,
o
koho
jde.
Stejně
tak
si
je
i
adresát
výtky
podle
ostrosti
a
výšky
tónu
okamžitě
jist
nejen
tím,
že
jde
o
něj,
ale
i
tím,
co
skandál
vyvolalo.
Jeho
milovaný
kousek
žvýkací
gumy,
který
si
tak
pečlivě
odložil
na
spodek
desky
stolu,
se
stal
kořistí
nepřítele
a
asi
jej
čeká
potupný
konec
v
odpadním
koši.
Že
by
šel
ještě
vyndat?
Ale
ne,
to
už
není
ono...
Scéna
číslo
dvě:
Kráva
patří
do
chlíva.
Lidi
nežvýkají,
to
jenom
krávy.
Tak
si
miláčku
laskavě
rozmysli,
jestli
chceš
patřit
do
téhle
třídy,
nebo
se
radši
postěhuješ
do
chlíva?
Opravdu
volba!
Autorka
nekompromisních
slov
se
nad
miláčkem
obludně
tyčí
a
on
si
může
být
zcela
jist,
že
kdyby
odpověděl
po
pravdě,
skončil
by
s
poznámkou
v
žákovské
knížce.
Nezbývá
tedy
než
se
opět
pokořit
a
až
na
dno
duše
ukrýt
vzdor
spolu
s
vírou,
že
pravda
jednou
zvítězit
musí.
Již
staří
Řekové...
Ano,
pravda.
Pravda
o
tom,
že
žvýkání
pro
žvýkání
bylo
odjakživa
činností
veskrze
lidskou
-
kam
paměť
lidského
rodu
sahá.
Začněme
co
nejtradičněji:
Již
staří
Řekové...
Filozofovali,
řešili
geometrické
úlohy,
bojovali
s
bohy
i
mezi
sebou
navzájem.
To
vše
a
mnohé
jiné
nás
škola
s
radostí
naučí.
Se
stejnou
radostí
však
zamlčí,
že
Řekové
často
a
s
oblibou
žvýkali
kousky
ztuhlé
mízy
mastikového
keře
(pistacia
lenticus),
který
se
pěstuje
především
na
ostrově
Chios.
Známý
antický
lékař
a
botanik
Dioscorides
psal
v
prvním
století
našeho
letopočtu
obsáhle
o
léčebném
a
hygienickém
účinku
žvýkání.
Pro
historii
žvýkací
gumy,
jak
ji
známe
dnes,
se
však
musíme
přenést
na
jiný
kontinent.
Keř,
kterého
si
Kolumbus
na
ostrově
Santo
Domingo
povšiml,
je
příbuzným
řecké
mastiky
a
jeho
mízu
místní
Indiáni
používali
stejně
jako
Řekové.
Zatímco
karibští
Indiáni
strčili
do
úst
kousek
surové
gumy
v
té
podobě,
jak
jej
utrhli
od
kůry,
Mayové
na
poloostrově
Yucatán
přivedli
žvýkání
na
vyšší
úroveň.
Mízu
stromu
sapodilla
(achras
sapota)
sklízeli
a
upravovali
systémem,
který
se
používá
dodnes.
Kůru
stromu
nařízli
do
tvaru
písmene
v
a
do
špičky
řezu
umístili
nádobu,
do
níž
šťáva
ukapávala.
Získanou
mléčnou
gumovitou
látku
pak
čistili,
vařili.
Teprve
výsledný
substrát
byl
hoden
žvýkání.
Zrodila
se
žvýkačka
Významnou
roli
v
dějinách
žvýkačky
sehrál
mexický
diktátor
Antonio
Lopez
de
Santa
Anna.
Poté,
co
byl
v
roce
1845
jako
prezident
svržen
a
na
deset
let
vypovězen
na
Kubu,
vydal
se
do
New
Yorku
s
jedinou
myšlenkou
-
získat
zpět
vládu
nad
Mexikem.
K
tomu
jsou
ovšem
zapotřebí
peníze,
spousty
peněz.
Jednou
z
nejžádanějších
komodit
na
světě
byl
v
té
době
kaučuk,
kterého
nebylo
dost
a
dovážel
se
z
daleka.
Tak
jako
každý
Mexičan,
i
Santa
Anna
znal
a
občas
žvýkal
mízu
sapodilly
zvanou
chicle
(prý
z
mayského
slova
tsictle),
a
tak
se
zrodil
nápad
pokusit
se
z
chicle
udělat
náhražku
kaučuku.
Právě
v
té
době
přihrála
náhoda
Santa
Annovi
do
cesty
Thomase
Adamse,
fotografa
a
především
vynálezce
všeho
druhu.
Oba
si
okamžitě
padli
do
oka
a
dohoda
byla
jistá:
Santa
Anna
má
chicle
(zanedlouho
jí
nechal
do
New
Yorku
přivézt
celou
tunu)
a
Adams
technické
schopnosti.
Asi
rok
se
Adams
a
jeho
nejstarší
syn
snažili
-
chicle
vařili,
čistili,
přidávali
množství
různých
látek
a
míchali
s
pravým
kaučukem.
Vše
s
nulovým
výsledkem.
Když
asi
po
roce
své
úsilí
vzdali,
rozhodl
se
Adams,
že
vše,
co
mu
z
chicle
ještě
zbylo,
hodí
do
řeky.
Psal
se
rok
1869
a
do
hry
vstoupila
další
náhoda:
Thomas
Adams
vstoupil
do
drogistického
obchodu
na
rohu
Broadwaye
a
Chambersovy
ulice
a
spolu
s
ním
tam
byla
i
malá
holčička,
která
požádala
o
žvýkací
gumu
za
jednu
penci.
V
tom
okamžiku
se
Adamsovi
zúročily
roky
vynalézání.
Vzpomněl
si
totiž,
jak
Santa
Anna
čas
od
času
uloupl
kus
gumy,
strčil
do
pusy
a
žvýkal.
Vyptal
se
proto
prodavače,
co
to
vlastně
děvče
chtělo.
Byl
to
parafin
značky
White
Mountain,
jehož
žvýkaní
prý
žádné
veliké
potěšení
nepůsobí.
Tehdy
se
zrodila
skutečná
žvýkací
guma.
Dvě
stovky
kuliček
Adams
se
vrátil
domů
a
ještě
tentýž
večer
vyrobil
se
svými
čtyřmi
syny
dvě
stovky
gumových
kuliček
bělošedavé
barvy.
Druhý
den
je
vzal
ke
svému
příteli
drogistovi
z
Jersey
City
s
tím,
že
by
mu
mohly
vydržet
na
pár
měsíců.
Nevydržely,
celá
dávka
se
při
ceně
dvě
kuličky
za
cent
vyprodala
během
dopoledne.
Adamsova
rodina
dala
dohromady
své
veškeré
jmění
-
podle
některých
zdrojů
35,
podle
jiných
55
dolarů
-
a
zrodil
se
žvýkačkový
průmysl.
Když
o
deset
let
později
obrátil
ke
gumě
pozornost
louisvilleský
lékárník
John
Colgan,
existovala
již
řada
žvýkačkových
milionářů
(mezi
nimi
Adams).
Přesto
však
byly
dveře
pro
zlepšovatele
otevřeny
dokořán,
většina
gumy
byla
stále
ještě
jen
povrchově
oslazený
či
ochucený
kousek
chicle.
Colgan
použil
aromatický
balzám
ze
stromu
tolu,
který
sloužil
jako
základ
sirupů
proti
kašli,
a
smíchal
jej
z
gumou.
Výsledek,
který
dostal
obchodní
jméno
Taffy
Tolu
se
ujal
okamžitě,
Colgan
zavřel
lékárnu
a
během
krátké
doby
se
přidal
k
milionářskému
klubu.
Vousáč
místo
vepříka
Podobnou
cestu
nastoupil
v
roce
1881
jiný
lékárník
Edward
E.
Beeman
z
Clevelandu.
Nejen
to.
Jako
první
pozdvihl
dosud
jen
předmět
zábavy
na
vyšší
rovinu.
Svou
předchozí
úspěšnou
praxi
postavil
na
pepsinovém
prášku,
který
zlepšoval
zažívání
a
který
sám
objevil.
Ještě
úspěšnější
kariéru
výrobce
žvýkaček
založil
na
přidávání
pepsinového
prášku
do
gumy.
Jeho
výrobek
se
však
skutečně
rozšířil
až
v
okamžiku,
kdy
nahradil
obrázek
vepříka
na
obalu
vlastní
důstojnou
vousatou
tváří.
Díky
tomu
se
stal
jedním
z
nejznámějších
lidí
Ameriky.
Tehdy
došlo
ve
stejném
městě
k
podstatnému
technickému
průlomu:
William
J.
White,
obchodník
s
popcornem,
vyřešil
problém,
jak
do
chicle
dostat
libovolnou
příchuť
a
především
jak
ji
v
ní
udržet.
Zjistil,
že
se
guma
dobře
váže
s
kukuřičným
sirupem,
který
je
schopen
absorbovat
prakticky
jakoukoliv
chuťovou
esenci.
První,
kterou
on
sám
přivedl
na
trh,
byla
peprmintová.
V
rámci
reklamní
kampaně
předal
osobně
každému
členu
washingtonského
Kongresu
jednu
krabici
své
gumy
značky
Yucatan.
Tak
se
mu
tam
zalíbilo,
že
o
něco
později
do
Kongresu
sám
úspěšně
kandidoval.
Jeho
postavení
mu
při
pozdější
návštěvě
Velké
Británie
umožnilo
audienci
u
krále
Edwarda
VII.
I
král
dostal
svou
krabici
gumy
a
nádavkem
i
doslova
trhoveckou
prezentaci.
Samozřejmě,
že
novinové
zprávy
o
králi
s
krabicí
gumy
byly
reklamou
k
nezaplacení.
I
když
konzervativní
Anglie
jeho
čin
odsoudila,
guma
se
zde
chytila
a
Británie
se
pro
žvýkačku
stala
bránou
do
Evropy.
Pokusy
a
omyly
Ještě
jeden
milník
si
zaslouží
zmínku
-
zrod
bublinové
žvýkačky.
Objevila
se
v
roce
1906,
kdy
Frank
Henry
Fleer
vyrobil
první
syntetickou
gumovou
bázi,
která
umožnila
vyfouknout
bublinu.
Vyfouknout
ano.
Co
však
následovalo,
bylo
neštěstí.
Bublina
totiž
snadno
praskla
a
guma
byla
velice
lepkavá
-
k
dětskému
obličeji
lnula
takřka
dokonale.
Trvalo
to
až
do
roku
1928,
než
se
tento
problém
podařilo
překonat.
Mladý
účetní
z
Fleerovy
firmy
Walter
Diemer,
inspirován
svým
šéfem,
míchal
ve
volném
čase
gumu
s
rozmanitými
ingrediencemi
metodou
pokusu
a
omylu
(jeho
znalosti
chemie
byly
nulové).
Trvalo
mu
čtyři
měsíce,
než
svůj
objev
dokázal
stabilizovat
tak,
že
byl
průmyslově
použitelný.
V
den,
kdy
svůj
výrobek
představil
vedení
podniku,
měl
k
dispozici
pouze
růžovou
potravinářskou
barvu.
Takže
dnes
nejcharakterističtější
žvýkačková
barva
je
ryzí
náhodou.
Kráva
nebo
drak?
Koncem
roku
1928
byly
tedy
položeny
všechny
základy
současné
světové
žvýkačkové
produkce
-
vlastní
gumu
dnes
nevyrábějí
jen
některé
z
nejmenších
státečků
světa;
případně
ty,
v
nichž
je
žvýkačka
chápána
jako
ideologická
diverze.
Všechny
technologické
změny
od
té
doby
jsou
již
jen
menší
úpravy.
Nutno
zdůraznit
slovo
technologické.
Změny
struktury
trhu,
které
přicházejí
jako
odpověď
na
konkrétní
společenskou
objednávku,
bývají
totiž
často
významné.
Jde
především
o
zdravotní
(či
pseudozdravotní)
námitky
proti
žvýkání.
Tento
boj
začal
již
počátkem
století
značkou
Dentyne.
Tehdy
ještě
obsahovala
malé
množství
cukru,
v
současnosti
tatáž
guma
nemá
cukr
žádný.
Mnohé
dnešní
žvýkačky
obsahující
cukr
mívají
i
přídavek
uhličitanu
vápenatého,
který
neutralizuje
ústní
kyseliny.
Máte
problémy
s
plombami,
žádný
problém,
řada
firem
již
vyrábí
nepřilnavou
gumu.
O
kladném
vlivu
žvýkaček
na
psychiku
dnes
již
lékaři
vesměs
nepochybují.
Podle
průzkumů
uskutečněných
v
řadě
zemí
se
většina
dentistů
domnívá,
že
při
vhodné
volbě
zaručují
žvýkačky
ústní
hygienu,
a
proto
je
jejich
vliv
spíše
pozitivní.
Nemluvě
o
tom,
kdy
přímo
slouží
k
rovnoměrnému
vstřebávání
léku,
či
dokonce
k
odnaučování
kouření.
A
tu
se
dostáváme
zpět
k
počátku
tohoto
textu.
Všimli
jste
si
někdy,
že
velká
většina
skvělých
učitelů,
kteří
ve
spojení
se
žvýkačkou
tak
rádi
mluví
o
dobytku,
vyznává
estetiku
kouře
vycházejícího
z
úst?
Krávou
tedy
člověk
být
nesmí,
drakem
však
ano...
Foto
archív