Šlechta
Co
to
je,
když
se
řekne
Jiří
Hanák
Vznícení
husitští
robotězové
kladli
římským
jednuškám
lstivou,
avšak
nikterak
hloupou
otázku:
kde
byl
šlechtic
(biskup),
když
Adam
oral
a
Eva
předla?
Na
to
se
odpovědět
nedalo
jinak,
než
jediným
slovem:
nikde!
Šlechtic
i
biskup
byli
totiž
nálezkem
lidským,
v
Bibli
se
pro
jejich
existenci
žádná
opora
najít
nedala.
Pro
ozbrojeného
českého
sedláka
dvacátých
let
patnáctého
století
byla
Bible
skálopevnějším
kánonem,
než
pro
komunisty
dvacátého
století
Kapitál.
Avšak
kde
opravdu
byl
šlechtic,
kde
se
vzal?
Přichází
na
scénu
v
okamžiku,
kdy
si
první
člověk
ohrazuje
klacíkem
kus
půdy
a
vyslovuje
magické
zaklínadlo:
to
je
moje!
Kdo
půdu
udržel,
stal
se
praotcem
šlechtického
rodu.
Protože
kdo
držel
půdu,
byl
svobodný.
Ostatní
drželi
hrubé
a
nádenické
práce.
Mezi
svobodnými
byli
nejbohatší
i
nejurozenějšími.
Oni
i
členové
jejich
rodu
byli
proto
privilegovaní
-
tak
vznikala
šlechta
rodová.
Šlechtictví
služebné
se
dalo
získat
rychleji:
za
služby
panovníkovi,
za
dvorskou
službu.
Takový
člověk
nedostával
plat,
byl
odměňován
půdou.
A
kdo
byl
bohat
půdou,
byl
bohat
i
urozeností,
jak
jinak.
Ovšem
byl
šlechtic
a
šlechtic:
vysoké
dvorské
úřady
plus
ohromné
latifundie
činily
ze
šlechtice
pána.
Mnohem
níže
stáli
vladykové:
chudší
a
méně,
to
jest
kratší
dobu,
urození.
Zlatou
dobou
pro
šlechtice
jakéhokoliv
ranku
bývávaly
boje
o
trůn.
Jednak
proto,
že
mohli
svobodně
loupit
a
krást
tak
dlouho,
pokud
se
spor
nerozřešil.
Z
těch
dob
známe
moudrost,
krvavě
podloženou
zkušenostmi
lidí
neurozených:
lepší
špatný
král
než
žádný
král!
Šlechta
vítala
spory
o
trůn
také
proto,
že
to
byla
ideální
příležitost
pro
omezování
královské
moci
-
za
protislužby.
Postupně
se
šlechta
vzdávala
hospodaření
na
půdě
ve
vlastní
režii
a
snila
o
životě,
placeném
pozemkovou
rentou.
Proto
podporovala
v
Čechách
německou
kolonizaci.
Přitom
se
současně
poněmčovala,
neboť
přebírala
nesporně
vyšší
kulturu
německou,
dnešními
slovy
evropskou.
Pozoruhodný
obrat
v
tomto
směru
nastal
ve
století
čtrnáctém.
Královská
moc
se
stále
více
začínala
opírat
o
města,
a
ta
byla
do
značné
míry
německá.
Nevraživost
šlechty
na
tyto
praktiky
vedla
paradoxně
k
jejímu
zpětnému
národnímu
uvědomování.
Vzpomeňme
na
kroniku
tak
řečeného
Dalimila,
ostře
protiněmecky
zahrocenou.
Aby
se
udržel
apartheid
mezi
vysokou
a
nízkou
šlechtou,
byly
přijaty
dva
organizační
řády.
V
roce
1501
o
přijímání
do
stavu
panského,
v
roce
1564
o
přijímání
do
stavu
vladyckého.
Kdo
se
chtěl
stát
pánem,
musel
prokázat
nejméně
čtyři
generace
stavu
vladyckého.
A
kdo
dostal
čerstvý
erb
od
krále,
musel
tři
generace
prožít
ve
stavu
panošském.
Teprve
potom
si
mohl
zažádat
o
přijetí
mezi
vladyky.
V
době
českého
národního
obrození
se
šlechta
nemalou
mírou
zasloužila
o
kulturní
rozvoj
v
Čechách
a
vůbec
nevadilo,
že
byla
jazykově
většinou
německá.
Odcizování
začalo
po
roce
1848.
Revoluce
přece
jenom
ve
standardní
duševní
výbavě
urozeného
člověka
těžko
hledá
místo.
V
době
vrcholícího
boje
o
české
státní
právo
v
poslední
třetině
minulého
století
se
česká
šlechta
rozdělila
na
dvě
části:
na
historickou
v
čele
s
hrabětem
Jindřichem
Clam-Martinicem
a
na
část
ústaváckou,
která
šla
s
Vídní.
Po
ztroskotání
snah
o
trializaci
(přesněji:
o
subdualizaci)
habsburské
monarchie
většina
šlechty
od
českého
národa
odpadla
vůbec.
Definitivně
ho
opustila
za
první
světové
války.
14.listopadu
1918
bylo
šlechtictví
v
Československé
republice
zákonem
zrušeno.