ln94206_87

Ústavní zákon o vyrovnaném rozpočtu by byl omylem

Karel Kříž, Publicista Pomíjím tentokrát argumenty, které významně zpochybňují logiku deklarace vyrovnaného rozpočtu v ústavním zákoně, argumenty, které dokazují, že takový ústavní zákon lze snadno obcházet, že vládě de facto nelze stanovit žádné sankce, přestože vyrovnanost rozpočtu bude zjevně papírová. Pomíjím i to, že navrhovat něco způsobem tak teatrálním - jak nyní učinila ODS - znamená, že si nejsilnější vládní strana přijetí podobného ústavního zákona ve skutečnosti ani nepřeje. Tato strana rozvinula fangli, kterou se chystá mávat alespoň dalších dvacet let.

Co by se ale stalo, kdyby ústavní zákon o věčné vyrovnanosti státního rozpočtu přece jen přijat byl? Předně řekněme toto: vyrovnaný státní rozpočet je konstantou, která by zpochybňována být opravdu neměla. Nic na tom nemění fakt, že naprostá většina evropských vlád (vyjma vlády lucemburské a také české) každý rok vrší obrovské dluhy, dosahující v některých případech i výše deseti procent hrubého domácího produktu - tedy toho, co se v té které zemi za celý rok vyprodukuje.

Nic na tom nemění ani fakt, že většina evropských vlád již v posledních padesáti letech naakumulovala dluhy, které se blíží celoroční produkci těchto zemí a v případě Itálie a Belgie tuto úroveň už dokonce překročily. O to víc, známe-li problémy jiných zemí, se vyrovnaný rozpočet stává skutečnou hodnotou.

Hodnotou stejného - a neobávám se říci, že ještě většího - kalibru však je omezenost rozpočtu. Tezi, že čím menší podíl státního rozpočtu na hrubém domácím produktu, tím zdravější ekonomika je, nezpochybnil nedávno v rozhovoru s LN ani Ivan Kočárník. Omezený, úsporný, malý rozpočet znamená nízké daně, menší přerozdělovací procesy, více peněz v rukou těch, kteří je vytvořili, omezení moci státní byrokracie, dokonalejší fungování tržního mechanismu, a tedy i vyšší ekonomickou výkonnost země. A takovýto omezený rozpočet u nás nemáme. Vláda tvrdí, že k němu směřuje. Při prosazení inkriminovaného ústavního zákona by se ovšem tato či příští vlády staly v rozpočtové politice ještě více než nyní vládami zajišťujícími se. Stane-li se vyrovnanost ústavní, všemi nejostřeji sledovanou modlou, bude každá vláda tendovat k vytváření co největších rozpočtových rezerv, bude tedy ve skutečnosti sestavovat rozpočet přebytkový, bude se všemi silami snažit bránit snižování daní, a naopak je bude skrytě i nepokrytě zvyšovat. To vše s poukazem na ústavní zákon.

Tvrdím tedy, že ústavní zákon o vyrovnaném rozpočtu je největším vynálezem v dějinách světové byrokracie, jak si udržet a ještě rozšířit moc. Není přece náhoda, že vyrovnaný státní rozpočet měly u nás komunistické vlády vždy. Této vyrovnanosti ovšem dosahovaly enormní mírou zdanění a vyssáním ekonomiky.

Existuje v historii ve světě mnoho příkladů, které podporují tezi, že vyrovnanost rozpočtu a jeho velikost jsou spojité nádoby - bez jednoho z těchto faktorů nelze bez studu hovořit o druhém. Poslužme příkladem nejčerstvějším. Švédský stát blahobytu - budovaný tamními sociálními demokraty - natolik zatížil daňové poplatníky a rozložil stimulační prvky v ekonomice, že se stal neudržitelným. Nová pravicová vláda ve Švédsku reagovala ozdravným programem: prudce snížila daně, tedy své příjmy, rozpočtové výdaje se jí ovšem v takovém rozsahu hned v prvním roce snížit nepodařilo. Výsledkem byl rozpočtový schodek, který loni dosáhl výše 13,1 % HDP, což je nejvíce v Evropě a dvojnásobek schodku, kterého dosahovaly předchozí švédské socialistické vlády. Kdo prosazuje zdravější hospodářskou politiku - švédská levice nebo pravice? Nechť ekonomové ODS vyloží karty na stůl a otevřeně odpoví.

Ústavní zákon o rozpočtové vyrovnanosti by pravděpodobně také vedl ke snaze zvyšovat celní bariéry (a inkasovat do státního rozpočtu), což by snížilo konkurenci na vnitřním trhu. Je také pravděpodobné, že vláda by se pokoušela ze stejného důvodu - co nejvíce majetku (podniků, půdy nerostných nalezišť) prodávat do zahraničí - a to v neoptimálním cenovém režimu: stůj co stůj.

Vidíme tedy, že ústavní zákon o rozpočtové vyrovnanosti je nápadem kontraproduktivním. Vedl by ve skutečnosti k růstu moci byrokracie - prostřednictvím peněz daňových poplatníků. Stát nehospodaří svými penězi jako oni, proto musí být pod jejich kontrolou. Tuto funkci plní zastupitelská demokracie, konkrétně poslanci parlamentu. Je na nich, aby odolali nejnovější vábničce byrokracie a aby naopak tlačili vládu ke skutečnému sebeomezení.