Zástavní
právo
zmenší
riziko
úvěru
(3)
Poradna
Mgr.
Josef
Černohlávek
V
posledním
dílu
Poradny
pojednávajícím
o
zástavním
právu
se
budeme
věnovat
úpravě
zástavního
práva
v
Obchodním
zákoníku
a
rovněž
různým
způsobům
výkonu
zástavního
práva.
Obecnou
úpravu
zástavního
práva
obsaženou
v
Občanském
zákoníku
doplňují
některá
ustanovení
o
zástavním
právu
v
§
297-299
Obchodního
zákoníku,
která
se
použijí
na
právní
vztahy
řízené
tímto
předpisem
-
tj.
zejména
na
právní
závazkové
vztahy
vznikající
mezi
podnikateli
při
jejich
podnikatelské
činnosti
a
na
některé
další
vztahy
související
s
podnikáním.
Obchodní
zákoník
upravuje
další
ze
zvláštních
způsobů
zástavního
práva
-
hypoteční
zástavní
list.
Hypoteční
zástavní
list
je
druhem
dluhopisu
(dluhopis
je
cenný
papír,
z
něhož
vyplývá
právo
požadovat
na
jeho
výstavci
po
určité
době
zaplacení
určité
částky
a
kromě
toho
většinou
výstavce
platí
majiteli
dluhopisu
ročně
výnosy
z
dluhopisu).
Vyznačuje
se
tím,
že
závazek
jeho
emitenta
(tj.
osoby,
která
dluhopis
vydala)
platit
na
základě
dluhopisu
zmíněné
finanční
prostředky
je
zajištěn
zástavním
právem
k
nemovitosti
(tzv.
hypotékou).
Nejsou-li
nároky
plynoucí
z
dluhopisu
řádně
a
včas
uspokojovány,
má
jeho
majitel
možnost
zastavenou
nemovitost
prodat
a
z
výtěžku
prodeje
uspokojit
své
pohledávky.
Stejně
jako
u
klasické
hypotéky
je
i
v
tomto
případě
pro
vznik
zástavního
práva
k
nemovitosti
nutný
jeho
zápis
do
katastru
nemovitostí.
Podle
zákona
č.
530/1990
Sb.
o
dluhopisech
mohou
u
nás
hypoteční
zástavní
listy
vydávat
pouze
banky,
a
to
až
po
získání
povolení
Ministerstva
financí
ČR.
Hypoteční
zástavní
listy
(a
tedy
i
práva
z
nich
vyplývající)
mohou
být
smluvně
převáděny
na
další
osoby.
Výtěžek
z
prodeje
hypotečních
zástavních
listů
používají
banky
k
poskytování
stavebních
půjček.
Obchodní
zákoník
v
§
299
obsahuje
rovněž
ustanovení
týkající
se
jakéhokoli
zástavního
práva
vzniklého
mezi
podnikateli
při
jejich
podnikatelské
činnosti.
Zmíněný
paragraf
mj.
stanoví,
že
zástavní
věřitel
může
při
výkonu
svého
zástavního
práva
prodat
ve
veřejné
dražbě
zastavenou
nemovitost
nebo
jinou
zástavu,
kterou
má
u
sebe
nebo
se
kterou
je
oprávněn
nakládat.
Musí
však
o
zamýšleném
prodeji
předem
informovat
zástavce
(tj.
majitele
zástavy)
a
dlužníka
(tj.
osobu,
jejíž
závazek
je
zástavním
právem
zajištěn).
Stanoví-li
to
zástavní
smlouva,
může
zástavní
věřitel
prodat
zástavu
i
jiným
vhodným
způsobem.
Výše
uvedený
způsob
výkonu
zástavního
práva
je
pro
zástavního
věřitele
výhodný
v
tom,
že
může
prodat
zástavu
sám,
aniž
by
svá
práva
musel
nejdříve
uplatňovat
u
soudu.
To
je
rozdíl
proti
obecné
úpravě
zástavního
práva
obsažené
v
Občanském
zákoníku,
neboť
podle
něj
se
věřitel
musí
uspokojení
svých
pohledávek
ze
zástavy
domáhat
nejprve
u
soudu,
který
pak
sám
zástavu
prodá.
I
zástavní
věřitel
v
právním
vztahu,
který
by
se
jinak
Obchodním
zákoníkem
neřídil,
má
však
díky
jeho
§
262
možnost
se
dohodnout
se
svým
dlužníkem
v
zástavní
smlouvě,
že
se
práva
a
povinnosti
z
této
smlouvy
řídí
Obchodním
zákoníkem.
Potom
již
bude
možné
se
při
prodeji
zástavy
vyhnout
často
zdlouhavému
soudnímu
řízení.
V
zástavní
smlouvě
by
přitom
měl
být
podrobně
upraven
způsob
prodeje
zástavy.
Důležité
je,
že
zástavce
má
právo,
aby
mu
věřitel
po
prodeji
zástavy
vrátil
částku,
která
zbývá
z
výtěžku
prodeje
po
uspokojení
věřitelových
pohledávek.
Z
toho
důvodu
je
nutno
považovat
za
protizákonný
takový
způsob
prodeje
zástavy,
který
neumožňuje
získat
prodejem
zástavy
částku,
za
kterou
by
se
na
trhu
jinak
dala
zástava
prodat
-
při
tomto
prodeji
by
byl
totiž
zástavce
připraven
o
část
prostředků,
na
které
by
měl
po
uspokojení
věřitelových
pohledávek
nárok.