ln94206_8

Zástavní právo zmenší riziko úvěru (3)

Poradna Mgr. Josef Černohlávek V posledním dílu Poradny pojednávajícím o zástavním právu se budeme věnovat úpravě zástavního práva v Obchodním zákoníku a rovněž různým způsobům výkonu zástavního práva.

Obecnou úpravu zástavního práva obsaženou v Občanském zákoníku doplňují některá ustanovení o zástavním právu v § 297-299 Obchodního zákoníku, která se použijí na právní vztahy řízené tímto předpisem - tj. zejména na právní závazkové vztahy vznikající mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti a na některé další vztahy související s podnikáním.

Obchodní zákoník upravuje další ze zvláštních způsobů zástavního práva - hypoteční zástavní list. Hypoteční zástavní list je druhem dluhopisu (dluhopis je cenný papír, z něhož vyplývá právo požadovat na jeho výstavci po určité době zaplacení určité částky a kromě toho většinou výstavce platí majiteli dluhopisu ročně výnosy z dluhopisu). Vyznačuje se tím, že závazek jeho emitenta (tj. osoby, která dluhopis vydala) platit na základě dluhopisu zmíněné finanční prostředky je zajištěn zástavním právem k nemovitosti (tzv. hypotékou).

Nejsou-li nároky plynoucí z dluhopisu řádně a včas uspokojovány, má jeho majitel možnost zastavenou nemovitost prodat a z výtěžku prodeje uspokojit své pohledávky. Stejně jako u klasické hypotéky je i v tomto případě pro vznik zástavního práva k nemovitosti nutný jeho zápis do katastru nemovitostí.

Podle zákona č. 530/1990 Sb. o dluhopisech mohou u nás hypoteční zástavní listy vydávat pouze banky, a to až po získání povolení Ministerstva financí ČR. Hypoteční zástavní listy (a tedy i práva z nich vyplývající) mohou být smluvně převáděny na další osoby. Výtěžek z prodeje hypotečních zástavních listů používají banky k poskytování stavebních půjček.

Obchodní zákoník v § 299 obsahuje rovněž ustanovení týkající se jakéhokoli zástavního práva vzniklého mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Zmíněný paragraf mj. stanoví, že zástavní věřitel může při výkonu svého zástavního práva prodat ve veřejné dražbě zastavenou nemovitost nebo jinou zástavu, kterou má u sebe nebo se kterou je oprávněn nakládat. Musí však o zamýšleném prodeji předem informovat zástavce (tj. majitele zástavy) a dlužníka (tj. osobu, jejíž závazek je zástavním právem zajištěn). Stanoví-li to zástavní smlouva, může zástavní věřitel prodat zástavu i jiným vhodným způsobem. Výše uvedený způsob výkonu zástavního práva je pro zástavního věřitele výhodný v tom, že může prodat zástavu sám, aniž by svá práva musel nejdříve uplatňovat u soudu. To je rozdíl proti obecné úpravě zástavního práva obsažené v Občanském zákoníku, neboť podle něj se věřitel musí uspokojení svých pohledávek ze zástavy domáhat nejprve u soudu, který pak sám zástavu prodá. I zástavní věřitel v právním vztahu, který by se jinak Obchodním zákoníkem neřídil, má však díky jeho § 262 možnost se dohodnout se svým dlužníkem v zástavní smlouvě, že se práva a povinnosti z této smlouvy řídí Obchodním zákoníkem. Potom již bude možné se při prodeji zástavy vyhnout často zdlouhavému soudnímu řízení. V zástavní smlouvě by přitom měl být podrobně upraven způsob prodeje zástavy.

Důležité je, že zástavce má právo, aby mu věřitel po prodeji zástavy vrátil částku, která zbývá z výtěžku prodeje po uspokojení věřitelových pohledávek. Z toho důvodu je nutno považovat za protizákonný takový způsob prodeje zástavy, který neumožňuje získat prodejem zástavy částku, za kterou by se na trhu jinak dala zástava prodat - při tomto prodeji by byl totiž zástavce připraven o část prostředků, na které by měl po uspokojení věřitelových pohledávek nárok.